Gingers

VII

"Hej spáči, jsme tady," usměje se na mě zrzek z místa naproti mně. Jeli jsme hodiny, jak to že neusnul, mrzák jeden. I když je pravda že já jsem schopný usnout všude.
"Kde?" Protáhnu se. V tu chvíli nejsem říct ani na jaké jsme planetě, natož nastartovat mozek natolik, abych si hned vzpomenul, kam jsme jeli.
"Kde asi. Ve městě, kde jsem se narodil." Začne se smát a na krk si dá svoji černobílou šálu a na hlavu šedou čepici. Je roztomilý.
"Ou, pravda." Zívnu si a začnu se taktéž oblékat. My se vlastně dohodli, že pojedeme navštívit jeho přátele...

"Hej kluku. Poslední zastávka, vystup." Objeví se přede mnou dost protivná paní. Když se člověk probudí a vidí tohle, nevím jestli mám být zoufalý a nebo uražený, kvůli jejím návykům k mluvení s lidmi.

"No jo, no jo." Uklidním ji a posbírám si věci. Vážně jsem měl vzpomínku na to, jak jsme jeli k jeho rádoby přátelům z dětství? I když, jestli si vzpomínám správně, byl to strašný výlet. Vše bylo zamrzlé, pomalu jsme se nedostali ke dveřím. No a to ani nemluvím o těch lidech co nás přivítali. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli mi lhal o tom že přátelé byli a nebo té lži sám věřil a slepě v nich viděl něco, co tam nebylo. Nicméně, to, jak se na něj dívali nikdy nezapomenu.

Když vystoupím oslepí mě pár pouličních osvětlení. Už je dávno tma. Z kapsy si vytáhnu telefon v černém obalu a zmáčknu tlačítko na boku, načež se displej rozsvítí. Je půl desáté večer. Ještě rychle zkontroluji v kolik má přijíždět autobus, abych ho nezmeškal a vydávám se na zastávku.

Postupně pomalým krokem míjím lampy a dívám se na nebe. Odsud není vidět, zaslepuje to světlo z města. A i přes to, že těmito malými oklikami kolem domů tolik lidí nechodí, nevyhnu se párům, co se drží za ruce. Vždycky jsem nesnášel pohled na lidskou radost, nevím proč. I když, kolikrát vidím tyhle páry dělat i horší věci než tohle. Dělal jsem tohle někdy s ním na veřejnosti? Nevím.

No a pro moje štěstí, přímo před zastávkou, kde má přistávat můj autobus, se objevila partička týpečků ze základky. Netipoval bych je na víc než patnáct. Někteří vypadají dokonce mladší. Tak jo, zahájit klasický postoj ala "nezajímáte mě, nechte mě prosím v klidu počkat na můj autobus a už se nikdy nemusíme vidět". Postavím se vedle nich a začnu koukat do blba s taškou u nohou a batůžkem přes rameno.

"Hej, co ty tady jako děláš." Obrátí se ke mně blonďák co má dohromady i s vysokýma teniskama tak 160 centimetrů, flanelku a onošené džíny. Vypadá spíš jak mamánek a rozhodně se on a ani jeho styl oblékání nehodí k té metalové muzice, co jim tady jede v pořadí na plný koule.

Hádám že tomuhle se nevyhnu. "Co bys řek, že tady dělám." Ani se na něj nepodívám a z mého pohledu je jasné, že jím opovrhuji. Což mu očividně docvakne, protože ke mně dojde blíž a za triko si mě stáhne na svoji výšku, abychom spolu mohli mluvit z očí do očí. "A ocenil bych kdybys na mě nesahal, díky." Protočím nad ním očima, ale nijak se nebráním. Nemám chuť tady něco začínat.

"Ty nemáš co mi říkat do toho co dělám." Jeho podrážděnost se velmi rychle změní na agresivní naštvanost, načež jsem odhozen na zem a dopadám na zadek. Batůžek mi sjede z ramena na zem. Páni, dopadl jsem na vlastní tašku, jinačí štěstí, tomu říkám příhodná náhoda.

"Už máš dost ha?" Usmívá se nad vlastním, v jeho očích, vítězstvím a otočí se na své přátele za ním, co mu hlasně oznamují, že je to borec.

"Já nevím jak vy tam vzadu, ale já neviděl zatím nic víc, než malé dítě, uboze pohazující naprosto neznámé lidi na zem." Zvednu se a narovnám se, čímž jsem tak o půlku hlavy vyšší než on. "Vždyť ani nevíš kdo jsem, mohla bych být dost významná osoba a nebo prostě někdo, kdo je v balíku, má stovky bodyguardů, kteří by tobě i té tvé rádoby partičce nakopali prdel a byli by vás schopní zavřít do vězení." Usměju se na ně, což je nejspíš i pravější úsměv než ten co jsem před pár lety házel na otce. "A teď když mě omluvíte, mám tady autobus."

Bez dalších slov nasedám a vyberu si místo vzadu hned u okna. Svůj pohled už nevěnuju partičce, co tam doufám už ani není, ale zaujme mě velký bílý měsíc na obloze. Nevěděl jsem že je úplněk, už dlouho jsem se jen tak nedíval na oblohu. I když co čekat, když mými příteli v poslední době byli jen peřina a polštář.

Mé myšlenky zastaví zabouchání na dveře autobusu, co už se rozjížděl. Vida, někdo asi nestíhá.

"Promiňte, pozdní příjezd vlaku." Do vozu nastoupí člověk s kšiltovkou na hlavě, mikinou obmotanou kolem pasu a volným trikem, co vypadá, že nebylo prané minimálně měsíc. "Děkuju" Slyším ještě, než se podivná osoba otočí a pomalým krokem jde mým směrem. Kdybych se neostříhal a před tímhle výletem se nevysprchoval, řekl bych že vypadáme jako stejnej kus šrotu.

Až když se přiblíží natolik, že mám strach, aby si nesedl ke mně, vidím, jak vysoký je. Musí se zhýbat, aby si nerozbil hlavu o vršek autobusu. Takhle velkej kus chodícího masa jsem neviděl dost dlouho. No, hádám, že každý den vidíš něco jinýho.

Člověk si nakonec sedne na místo přede mě. Vypadal dost, odvážil bych se říct, smutně, že jsem seděl tam kde jsem seděl. To je vážně v depce, kvůli tomu, že jsem mu zasedl místo? Pro mě nevypadá jako člověk co často cestuje. Spíš jako vidlák, co zabloudil do města. I jeho pohled vypadal dost zmateně. A něco mě na tomhle dlouhánovi přitahovalo a zajímalo. Byl zvláštní. Prostě zvláštní. V tomhle byste si sedli zrzku, co říkáš.

Hned na to si sundal kšiltovku a na mě vykoukly nakrátko ostříhané a čistě zrzavé vlasy. Něco ve mně se zlomí. Já vím, že na světě existuje plno zrzků, ale já doufal, že už se z žádným takovým nebudu muset setkat. A já přísahám bohu, tihle dva mají stejnou energii, vlasy a i abnormální styl oblékání! Tak a dost, odkdy má moje karma smysl pro humor? Tohle je moc i na ni.

"Ahoj." Pozdraví mě a když zvednu hlavu, už se na mě dívá z vršku místa, kde sedí. Usmívá se a mě okamžitě napadne jedna věc. Oči, chci vidět ty oči. Opatrně se podívám o kus víš a pořádně se zaměřím na tu barvu. Ve změti těch žlutých světel to nejde až tak dobře poznat, ale přísahal bych, že jsou zelené. Tmavé a silné. Jsou jiné než jsi měl ty, ale mají stejnou sílu nade mnou.

"Viděl jsem tvůj rozhovor s tou partou." Jeho hlas mě probudí z myšlenek a já párkrát rychle zamrkám. V hlavě si uspořádám co mi vlastně řekl a nějak mi dojde že bych měl asi odpovědět.

"Neříkal bych tomu zrovna rozhovor." Vrátí se moje klasický já i s mým pohledem, kterým hned uhnu od jeho obličeje. Lehce se nadzvednu a ze zadní kapsy si vytáhnu mobil, který mi pomůže k ignoraci zjevné hrozby přede mnou. 

"Pravda." Lehce se usměje a viditelně se podívá, co na tom mobilu dělám. Díky Bohu, že se nestal trapas, kdy se jen dívám na hlavní stranu, abych se nemusel dívat na něj. To dělám často. Pro jednou jsem se ale díval na zítřejší počasí a na číslo, kam můžu zavolat na objednání pizzy. Po chvíli už jsem si myslel, že to tahle pochybná existence přede mnou vzdá, ale bohužel, se jeho hlas ozval znova.

"A kam míříš?"

"Domů." Byla má jediná odpověď, na kterou už zrzek neměl argumenty a sednul si na místo normálně. Podívám se na kus hlavy a chocholku vlasů, co mu čouhá zpoza sedačky. Nevím co můj osud chystá tentokrát, ale tohle mu nevyjde. Neudělám stejnou chybu znova.

Hlavou se opřu o sklo a zadívám se na výhled z okna, na kterém u mého obličeje začnou postupně dopadat malé kapky. Začíná pršet. To bude zábava dobíhat tu cestu po bahně.

"Pojď sem, nebuď bábovka." Táhne mě za ruku k němu na bahnitou cestu. "Jedině takhle se dostaneme k tomu, co ti chci ukázat."
Všude okolo nás dopadají obří kapky deště a nad hlavami nám burácí. Krásná letní bouřka.
"Takhle oba dva skončíme na zemi a já budu muset všechno uklízet." Protestuji, ale stejně mě vytáhne za ním a jdeme k onu místu.
V dálce se na nás po chvíli začne mračit obrovský dub. Strom uprostřed ničeho. Jeho kmen by obejmuli čtyři muži.
Zrzek na něj vyleze jako by nic a s úsměvem mi podá ruku, abych se dostal za ním.
Byl klid, když konečně promluvil a jeho slova mi projela celým tělem.Bouřka ustanula a jediné co bylo slyšet byly kapky dopadající vysokou rychlostí do listí velikého dubu.
"Miluju tě, Rayi, víš to?"