California Dreamin' // Julie and the Phantoms

10. Circle of life/Broken home

Sunset Curve se ten večer rozlámali na kousky. Tři ze čtyř členů se nacházeli ve studiu a nazývali tohle nejhorším dnem vůbec. Reggie si na obličeji přidržoval utěrku, ve které byl zabalený mražený hrášek. Kolem oka se mu rýsoval tmavě fialový flek a z roztrženého rtu mu vykukoval povlak krve.

Alex měl položenou dlaň na Reggiho ruce a Luke jej držel za dlaň. Nebo spíš Reggie držel jeho, aby se v zápalu vzteku nerozběhl k němu domů. Nepotřeboval jim nic vysvětlovat, v ten moment, co vešel dovnitř, oba věděli, co se stalo.

„Byli spolu na nějaké oslavě. Po dlouhé době spolu mluvili normálně. Doufal jsem, že by se konečně mohli usmířit a přestat se hádat. Přišli domů opilí, podle všeho táta řídil opilý. Doma si otevřeli další láhev, ale zvrtlo se to v další hádku. Nechtěl jsem to poslouchat. Nemohl jsem to poslouchat. Už ne. Byl jsem v pokoji a poslouchal hudbu tak nahlas, jak to jen šlo. Ale křičeli hlasitěji. Připadal jsem si, jako bych byl ve středu nějakého útoku. Rozběhl jsem se po schodech dolů do obýváku, z kama se ozývaly nejhorší rány. Máma měla v ruce prázdnou, rozbitou láhev od ginu a mířila s ní na tátův obličej. Měl napřaženou pěst, ale nechtěl ji uhodit, pouze se bránit. Nedokázal jsem je sledovat. Chtěl jsem, aby přestali. Ječel jsem na ně, ale neposlouchali. Vběhl jsem mezi ně, když máma udělala několik kroků vpřed. Ani jeden to nečekal a tátova pěst se setkala s mojim okem. Zkousl jsem si ret, takže si za obě zranění vlastně můžu sám. Neposlouchal jsem jejich omluvy a rozběhl se do pokoje, kde jsem čekal, dokud nebude čistý vzduch a já budu moct odejít." Přesto musel. Nemohli za to jeho rodiče, ale on. Neměl se do toho plést.

„Regg." Alexova objetí byla nejvřelejší. Sunset Curve byla pro kluky jako rodina, kterou tak moc chtěli. Ale ani jeden neměl.
„Napsal jsem něco. Není to tak skvělé, jako Lukové texty, ale možná, když se na to podíváš." Díval se na kytaristu vedle a z bundy vytáhl zmuchlaný papír.
„Prosím ne další country song, Reggie, " zasmál se Luke, ale text si s radostí převzal. Ticho by se dalo krájet. Alex byl zvědavý a Reggie nervózní. Nejednou se pokoušel psát, ale nikdy se mu nepovedlo napsat text, co by za něco stál.

„Wow. Já-wow. Dejte mi tak hodinu." Luke i s kytarou bez dalšího slova vylezl do podlaží, kde skladovaly všechny svoje věci, pro něj však nejklidnější místo na psaní. Reggie i Alex věděli, že jakmile se Luke dostane do zápalu psaní a pohltí ho múza, není cesty zpět. Může to trvat hodiny, ale i dny. Jednou takhle vydržel dva dny. Proto se v tichosti vydali před studio, kde si sedli na lavičku a nechali na sebe svítit paprsky vycházejícího slunce.

„Jsem rád, že vás mám. Jste moje jediná rodina, která je tady vždy pro mě." Položil si hlavu na Alexovo rameno.
„A nikam nepůjdeme. Teda kromě naší cesty ke slávě. Pořád čekáme, jestli nás nechají hrát v Orpheum. Bobby se doslova nehne od telefonu." Alex si to nechtěl přiznávat, ale část jeho si užívala tohle všechno drama. Reggie, Luke i Bobby, byli jako plyšoví medvídci, kteří toužil po kontaktu a pozornosti.

„Máme tu nějaké jídlo? Nestihl jsem se najíst. Co bych teď dal za pizzu." Po krátkém, ale příjemném tichu promluvil Reggie a vyskočil na nohy.
„Soph nechávala vevnitř v lednici jídlo z oslavy její sestry. Myslím, že tam je i dort. Čokoládový. Pokud se ho ovšem neujal Luke, jak jsme byli ve škole."

Alex měl u sebe klíče, které jim Sophie nechávala, a když vešli dovnitř, oba se rozběhli do kuchyně. Ne jen Reggie pořádně nic nejedl.
„Chlebíčky! Jestli si Luke Sophie nevezme, udělám to já!" Reggie vytáhl krabici z ledničky a jeden celý chlebíček si narval do pusy.
„S tím, jak dlouho mu trvalo, než si s ní něco začal. Na tohle budeme čekat tak 25 let." Alex napodobil počin svého kamaráda a brzy po chlebíčkách nebylo ani stopy.