Záloha 8

Kapitola dvanáctá: Kolonie

Kapitola dvanáctá: Kolonie

Napoleon tomu říkal pozorování, já tomu říkala předlouhé vysedávání na kamenech, hlazení Hroma po hlavě a poslouchání toho, jak si Napoleon pro sebe pobrukuje starou písničku, která dle všeho byla velice oblíbená v jeho četě ještě v době války.

„Čtyři.“ ohlásila jsem s vztyčením prstu na kouř, který se zjevil dobrých pět kilometrů od nás v údolí. Dopoledne jsme v táboře spatřili jeden sloupec kouře, vydali se jeho směrem a zpozorovali tábor. Přiblížili jsme se k němu asi na 150 metrů, spočítali asi dvacet lidí, patnáct různorodých úkrytů a jeden velký oheň. Pak jsme se vydali zpět, neměli jsme odvahu na to, abychom se dostavili přímo k lidem. Byli jsme dva, jich bylo minimálně dvacet.

V průběhu dne jsme pak seděli na kamenech a pozorovali, jestli se v tom táboře něco nezmění, lidé akorát rozdělali další tři ohně, jinak nic. Také jsme hledali argumenty proč jít a proč nejít do toho tábora. Já dávala argumenty proti, Napoleon zase pokládal argumenty pro vstup.

„V podobný kolonii jsme žil. Ti lidé tam jsou obvykle velkou rodinou, chrání se navzájem, dávají pozor, koho mezi sebe pouští, ale jsou přátelštví. Hlavně pokud se jedná o různorodé národnosti, není to žádná… Sekta, co by chtěla vraždit na potkání. Zbraně mají jen na ochranu.“ To byl jeden z prvních argumentů, co Napoleon položil s úsměvem na tváři a jiskrou v oku.

Nebylo by špatnépotkat další lidi, to ne, ale bála jsem se o Šifru. „A co Osmička?“ zeptala jsem se se starostí v hlase. „Mohli by mu ublížit.“

„Neublížili by mu. Nikdy. V té kolonii, kde jsem žil, také procházela jedna Záloha. Takový malý klučina s rodičemi a pár vojáky. Lidé jim dali jídlo, požehnání a ještě je kus doprovodili. Lidé chtějí Zálohy chránit, ne zabít. Teď už ne.“

 „Osmičce se to stejně líbit nebude, nikdy tam nepůjde. O jídlo nepotřebuje, proč by tedy bral ohledy zrovna na nás?“ nahrbila jsem jedno obočí, přestala drbat Hroma a raději založila protestně ruce na prsou.

„Tak bychom jednou mohli udělat to, co chceme my, ne?“ zasmála jsem se. Já bych mnohokrát udělala věci podle sebe, ale to Šifra byl ten, co dokázal člověka zabít jediným máchnutím své hole.

„Můžeš to zkusit,“ pokrčila jsem rameny, přimhouřila zrak směrem ke kouřícím sloupcům a povzdechla si. Jedna moje část strašně chtěla do toho tábora jít, potkat sobě rovné, ale druhá se bála. Zažila jsem si svoje a nikdy, nikdy bych to nechtěla zažít znova.

„Co?“ zřejmě mě nepochpil, nasadil tázavý výraz, několikrát ke mně překvapeně zamrkal, kleknul si na zem a přivolal k sobě Hroma. Ten se vedle něho slušně posadil, nechal se drbat pod krkem a přitom mě sledoval kaštanovýma očima.

„Navrhni pochod k táboru Osmičce, já mu to totiž neřeknu,“ nebyla jsem totiž sebevrah.

„Já?“ vyhrknul překvapeně, odtáhnul hlavu dozadu, zvedl se na nohy, rozepnul si bundu, sundal ji a následně vyhrnul tričko až nad žebra a poukázal na podlitinu různých barev, která se rozprostírala na dolních žebrech. Jen pohled na to bolel. Rána byla větší než má pěst, možná jako dvě mé pěsti.

„Ty.“ Přitvrdila jsem. Naopak jsem já vyhrnula nohavice kalhot a poukázala na fialovou modřinu pod kolenem, který mi zajistil pes, kterého si Napoleon ochočil.

„Proč já?“ zasténal, stáhnul si tričko zpět dolu, natáhnul bundu, zapnul ji až ke krku a bradu schoval v límci.

Nechtěla jsem to přiznat. Nejraději bych řekla, že on to navrhnul, on to chce, tak ať se on zeptá, ale pravda byla někde jinde. V naší skupince jsem byla najmladší, byla jsem holka a Šifra byl ak trochu… Netolerantní. „Protože jsi chlap. Na tebe Šifra dá.“ Zašeptala jsem skoro neslyšně.