Záloha 8

Kapitola dvacátá sedmá: Konec

Zůstali jsme tam zavření. Já, Napoleon, Šifra a sedm Záloh, které psaly vědomosti potřebné pro svět.

Chtěla jsem běžet ke dveřím a bušit do nich tak dlouho, dokud by je někdo neotevřel, ale musela jsem pomoct Napoleonovi. Ležel pod Šifrou, který se ho snažil uškrtit nebo vydrápat obličej. Nedalo se to přesně určit.

Šifra křičel, tentokrát ho to už bolelo. Musel zabít Napoleona, aby mohl zabít Zálohy. Ale Napoleon se nechtěl dát, bránil se, ale prohrával.

Musela jsem mu pomoct. Bez většího přemýšlení jsem běžela k nim, do rukou jsem uchopila pušku, kterou Napoleon upustil a vší silou s ní praštila Šifru přes záda. Bez reakce.

Zamířila jsem na jeho hlavu a udeřila silněji.

Zakřičel mnohem hlasitěji, povolil své svaly a Napoleon ho tak mohl shodit ze svého těla. Co nejrychleji se zvedl, popadl mě za rukáv mikiny a běžel se mnou ke dveřím.

„Jsou zavřené!" zakřičela jsem na něho.

Ta zoufalost v jeho očích se nedala popsat. Rozklepal se, začal bušit do dveří tak, jak jsem původně chtěla já a přitom nadával.

Mohutné zakřičení Šifry ho však donutilo otočit se. Vzal si ode mě zpět svou pušku a jednou rukou mě popohnal tak, abych se schovala za něho. Snažila jsem se však koukat na Šifru, který se tam krčil na druhé straně místnosti. Nevěděl, co dřív. Zabít Zálohy nebo nás?

Šifra však nevystartoval po nikom. Místo toho ze své hlavy sundal ten smradlavý šátek. Předklonil se, odlepil šátek z očí a odhodil ho na zem. Pak zvedl hlavu.

Z toho pohledu mi bylo na zvracení. Dva černé důlky se zaschlou krví z doby, kdy byl ještě Šifra považován za člověka. Nepořádek, strupy, hnis, to všechno měl v těch důlcích. A ten zápach, co jsem celé roky cítila, to očividně nebyl šátek, ale to, co šátek zakrýval.

Nevím, proč ten šátek sundal, asi nás chtěl znervóznit. A jestli jo, tak se mu to povedlo. Napoleon se totiž přitom otřásl a zašeptal: „To je nechutné."

„Buď užitečný... Vojáčku," zasmál se a ukázal směrem k Zálohám. „Zab ty svině. A já tě pak zabiju rychle a bezbolestně," smál se tomu, jako by to všechno byl špatný vtip. Ale tohle byla mnohem horší realita.

„Nebo zabiju tebe a všechno bude vyřešené," zasyčel Napoleon a zamířil zbraní přímo do Šifrova obličeje.

Znova se zasmál. „To nelze!" zakřičel maniacky. Byl si vědom své slabiny, ale netušil, že jeho slabina je známá i jiným.

„Uvidíme," zasyčel Napoleon.

Nabil zbraň, mířil ji proti člověku, kterého jsem nazývala bratrem a onen člověk se hrbil jako šelma, co chce vystartovat na svou kořist.

Svět se v té chvíli zpomalil. Rozhlédla jsem se po místnosti. Pod velkým oknem, kde nás kromě vědců pozorovali i zděšení Bart se Stormem bylo něco zajímavějšího. Plechová bedna na zdi s výstražnou nálepkou blesku a přeškrtnuté ruky. Elektřina.

Jestli tohle mělo Šifru zabít, nechápu, jak to chtěli udělat bez něčího zásahu, ale dobře... Ta bedna byla nejspíše možnost, jak zabít Šifru a zbavit svět jednoho zla a problému.

„Napoleone... Zdrž ho, prosím," polkla jsem a bez odpovědi vyběhla. Šifra mě okamžitě zpozoroval, ale Napoleon ho zasáhl do boku. Bez náznaku jediné bolesti se znova rozeběhl proti Napoleonovi a mezi těma dvěma se strhla rvačka.