Záloha 8

Kapitola sedmnáctá: Všechno se změní

Kapitola sedmnáctá:

„Takže... co mi chceš říct?" zeptal se, když si oprašoval kalhoty od hlíny. Podlezli jsme pod plotem a měli namířeno k vodopádů, který byl ani nevím kde. Jen jsem o něm zaslechla, což bylo vcelku směšné. Ale nechtěla jsem zůstávat v kolonii, musela jsem tam jít.

„Nic ti nechci říct," namítla jsem Napoleonovým směrem. Ten se na mě po právu nechápavě podíval.

„Chtěla ses jít projít, takže určitě chceš něco říct nebo snad ne...?" nechápavě rozhodil rukama a udělal pár kroků po vyšlapané lesní cestě, ta musela nejspíše vést k vodopádu, jiné vysvětlení nebylo.

„Jo," odsouhlasila jsem tiše. Ruce jsem schovala do rukávů svetru, založila je na prsou a pomalu se vydala po pěšině. Celou dobu jsem se dívala na své nohy, poslouchala Napoleona za sebou, který namítal, že projít jsem se mohla i sama. „Tvrdil si, že sám mi chceš něco říct." broukla jsem.

Nemusela jsem ho vidět a přesto jsem věděla, že ztuhl. Dokonce se i zalkl. „No, já..." vykoktal ze sebe. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat ohledně tvého bratra." přiznal. Zastavil se uprostřed cesty a nevypadalo to, že by se chtěl vydat dále.

Chtěla jsem namítnout, že Šifru už necítím svým způsobem jako svého bratra, ale nechala jsem ho. Jen jsem pokynula hlavou, aby začal mluvit nebo držel pusu.

Napoleon však mlčel, rty měl zlehka pootevřené, hlasitě a zmateně dýchal. Také jsem slyšela tiché zasténání, co se mu vydralo z úst, ale žádné slovo. „Mluv..." zasyčela jsem tiše.

Sklopil hlavu, díval se do země a mnul si ruce o sebe. Dala jsem mu pár vteřin, pak jsem se připravovala na to, že mu vrazím, ale pro své štěstí začal mluvit. „Je to dlouhé na vysvětlování..." vykoktal, zvedl hlavu, podíval se mi do očí, což se mi nelíbilo. V očích, kde jsem si zvykla hledat nadšení, snad i radost s optimismem jsem našla jenom strach a bolest.

„Máme celou noc... Mluv tedy, jak dlouho budeš chtít." zakroutila jsem nad tím hlavou. Poslední dobou se mi zdálo, že se mnou každý mluvil s jistým odstupem, strachem a snad i respektem.

Tiše povzdechl. „Pojď se na to alespoň posadit." zašeptal a vyšel po pěšině dál.

•••

Najít vhodné místo na sezení se nám povedlo až po necelé půl hodině ticha mezi kořeny stromů. Napoleon se posadil mezi kořeny, já si našla místo na kmeni spadlého stromu. Než začal vyprávět, díval se celou dobu jinam a ani nedýchal, musel si to všechno promýšlet, jiné vysvětlení jsem neměla.

„Sice máme celou noc, ale už by si mohl začít..." už dávno byla tma, nebýt řídkého lesu a měsíce, asi bych Napoleona neviděla.

Znova si povzdechl. „Jen... slib mi, že neodejdeš, dokud ti to všechno nedořeknu."

Souhlasně jsem přikývla, slíbila mu to a naléhala, aby už začal.

„Jenže tenhle příběh nemá začátek... Jenom tři dějové linie," namítnul. Neodpověděla jsem. „Tak... Řeknu ti všechny tři a pak to spojím dohromady." dlaněmi si na krátkou dobu zakryl tvář, slyšela jsem pouze jeho dech, pak toho však nechal a začal vyprávět.

„Nejdříve ti musím říct tohle... lhal jsem ti." už jenom tohle mě donutilo cuknout celým tělem. Chtěla jsem odejít, ale slíbila jsem, že neodejdu, dokud mi neřekne to, co potřebuje. „Neměl jsem bratra... Ani ženu, syna nebo dceru. Bylo to smyšlené... Dokonce ani netušim, jestli existuje nějaká nemoc, co ti natolik oslabí organismus, že pak zemřeš na obyčejnou rýmu. Musela si mít angínu, chřipku nebo něco takového..." chtěla jsem tomu muži už po tomhle vrazit, ale místo toho jsem zaryla nehty do kůry stromu a mlčela.