Záloha 8

Kapitola osmnáctá: „Jsi sebevrah."

Uvědomila jsem si, že jsem více než polovinu Napoleonových slov ani trochu nepochopila. Zůstala jsem sedět v lese, dívala se do země a přitom se snažila na nic nemyslet. Raději. Ani jsem netušila, kdo má v tomhle příběhu jakou roli. Odjakživa jsem si myslela, že Šifra je ten trochu zvláštní, co však vše zachrání, že já jsem pěšákem a Napoleon je někým, bez koho by se tenhle příběh i obešel.

Teď jsem se však v tomhle rozestavení ztratila. Šifra měl být totiž ten, kdo je zlý, kdo má být zničen. Napoleon zase ten, co se snažil pomoci s já jsem byla tou, co tenhle příběh nepotřeboval. Byla jsem nikým, ba hůř. Vlastně jsem neexistovala, byla jsem jen přebytečná loutka, co nemůže pomoci, co ovlivnila pouze smrt několika lidí, pokud se to dalo počítat.

Nalezla jsem si k Šifrovi vztah, přesněji však k Sebastianovi, který byl nyní mrtvý. Šifra nenáviděl všechny, co Sebastian miloval a mezi nimi jsem byla i já a všichni, které jsem měla já sama ráda. Napadlo mě, zda mezi ty lidi patří i lidé z kolonie... Neměla jsem k nim vztah, ale byla jsem s nimi a netušila jsem, zda je Šifra nebude chtít zabít.

Možná by bylo lepší, kdybych přeci jen šla dále se Šifrou, mohu se pokusit ovlivnit jeho chování... Nepatrně, ale pokusit se mohu. Moc dobře jsem pochopila, že Šifru lze zabít jediným způsobem - elektřinou. A jelikož elektřina byla pouze v Počátkách, zbývala jen možnost s bouřkou. Jít na nejvyšší kopec, donutit Šifru držet kovovou tyč a doufat, že jeden blesk si najde své místo v jeho těle.

Jenže, jaká je pravděpodobnost, že bude bouřka?

Že Šifru, který měl z bouří oprávněný strach půjde přímo proti ní, aby se nechal zabít?

Jaká byla pravděpodobnost, že mě Šifra nechá s ním jít?

Jaká vlastně byla šance, že se dožiji rána?

Všechno bylo tak nepravděpodobné. Všechno kolísalo na hraně mezi životem a smrtí. Ještě nedávno jsem věřila, že budu žít, že se dožiji nového světa, že poznám radost, nový svět, a že se jednoho dne nebudu bát. Jenže to všechno skončilo ještě dřív, než to vůbec začalo. Šifra byl... špatným člověkem. Mohla jsem to v něm vidět už dříve, ale byla jsem slepá. Napoleon byl tím dobrým, ale já v něm viděla špatného. Protože byl voják, proto byl špatný.

I přes strach z „nového" Šifry jsem zamířila do stanu, kde měl být a rozjímat. Už jsem čekala, že ho spatřím sedět v tureckém sedu, že nebude vnímat svět, po jeho těle budou hrát různé značky, kterým rozumněl pouze on, čekala jsem jeho nezvedající se hrudník, bledou pokožku, špinavý hadr přes oči, který tam dle všeho byl z jediného důvodu. Skrýval důlky po očích, co si vyškrábal předtím, než zabil Napoleonovu matku. Všechny ty myšlenky a nové věci mě v hlavě bolely natolik, že jsem sotva mohla bolestí chodit, motala jsem se, podpírala se o stromy a následně se přidržovala plotu u kolonie.

Když jsem věděla, že při pohledu do Šifrových očí nezemřu, ale možná jen odvrátím zrak, chtěla jsem je vidět dvakrát více než dříve. Chtěla jsem vidět bolest, co si způsobil. Věděla jsem však, že mi nikdy nedovolí podívat se do jeho očí, protože by pochopil, že už vím, jak to s ním je doopravdy. Že je až druhý pokus, úspěšnější, ale přesto nebezpečnější. Musí být zničen, ale dokáže ho zabít pouze elektřina, která na světě momentálně takřka není. Stále jsem přemýšlela nad bouřkou a už věděla, proč z ní měl vždycky takový strach. Bál se toho, že do něho udeří blesk. Blesk by sice zabil většinu lidí, do kterých by uhodil, ale pro Šifru to byla achillova pata...

•••

V kolonii bylo ticho a pusto. Z ohnišť stoupal poslední šedý kouř, občas jsem spatřila slábnoucí oheň, který se udržoval na kousku dřeva, ale nebylo to často. Nefoukal ani vítr, listy nešelestily, neslyšela jsem zurčení vody ani cvrčky. Celá kolonie mohla tedy slyšet akorát dopadání mých bot na nerovnou zem, občasné zavrzání, podklouznutí nebo také mé tiché odkašlání, ale nic víc.