Záloha 8

Kapitola jedenáctá: Tři plus jeden

Kapitola jedenáctá: Tři plus jeden

Poté, co jsem ztratila Vlka, Iwana a ostatní, jsem pochopila, že ve světě, jako je ten náš, nelze žít s emocemi, pocity a čímkoli podobným. Bolela mě duše, tělo, kdyby nebyla válka, určitě bych se složila, nedokázala přežít den bez útěchy nebo pomoci, ale já ve válečném světě žila. Musela jsem se naučit jediné, uzavřít pocity do nitra svého těla, kam nepronikne ani nejosttřejší dýka, či kulka zbraně.

Když tědy normálnímu člověku řeknete ta slova, která mi pověděl Napoleon, rozpláčete ho. Dostanete do kolen, znejistíte ho, ale mě ne. Nebyla jsem obyčejný člověk, viděla jsem smrt na každém kroku, zabíjela jsem, sledovala, jak ostatní pomalu umírají, rychle umírají, brutálně, humálně, či na různé nemoci, hlad nebo zranění.

Já však seděla, dívala se přímo na Napoleona, zuby držela zatnuté a hledala smysluplnou odpověď.  „Kdy?“ dostala jsem ze sebe nakonec tichým špitnutím, zvedla zrak, podívala se Napoleonovi zpříma do očí a vyčkávala.

Jeho očividně vyhlídka mé smrti ranila více než mě, přesto, že to věděl už dobrý týden a byl zcela cizí. Nezáleželo mu na mě, ale přeci jen byl na jeho tváři výrazný výraz zklamaní a smutku. „To je různé… Záleží na člověku.“ pověděl tiše.

„Tak alespoň mi řekni… Jak?“ kdybych věděla jak zemřu, mohla bych se připravit, nezměnila bych sice osud, ale změnila bych své poslední dny.

„Záleží na člověku… Máš v sobě… Nějaký vir nebo tak… Oslabuje tvoji imunitu, budeš náchylnější na nemoce, čím dál tim častěji nemocná a nakonec tě dokáže zabít obyčejná rýma.“ Rukávem si zrovna otřel nos, popotáhnul hlavu otočil do strany a pokračoval. „Syna mi to vzalo po třech týdnech, párkrát zakašlal, zavřel oči, naposledy se nadechl a pak…“ zarazil se, vzdychl a svou větu již nedokončil.

„Nic,“ dokončila jsem.

Po dlouchých minutách ticha souihlasně přikývnul a pokračoval. „Pojmenovali jsme ho Tyeran. Narodil se o úplňku a zemřel o svém třetím úplňku.“

„Pěkné jméno,“ skočila jsem Napoleonovi do řeči.

„Má žena se jmenovala Kráska… Příhodné, padnoucí jméno, onemocněla společně s Tyeranem. Poté, co zemřel Tyeran se uzavřela do sebe, každou chvíli byla nemocná, obyčejný kašel, chřipka, třesavka, horší i lepší nemoci, ale žila. Pak zemřela naše dcera, Maia. Kráska byla na dně, nejen z nemoce, ale také z toho, že jsem naši dceru pomstil a zabil synka muže, co zabil naši dceru. Byla to pomsta, ale to Kráska nepochopila, utekla ode mě a nechala mě na pospas osudu. Zůstal jsem sám, na rukou jsem měl krev cizího dítěte, za necelý rok pohřbil obě své děti, nechal vlkům několik mrtvol těch, co se pokoušeli mé rodině ublížit a přesto… Přes to všechno jsem zůstal sám, šel jsem po stopách Krásky, vytrvale šel a hledal ji, ale pozdě. Našel jsem ji na podzim, ležela pod stromem, studená jako led, kůži měla modrou, oči skleněné, otevřené. Vykopal jsem tedy třetí hrob a doufal, že to bude ten poslední, který kdy vykopu, ale nebylo tomu tak…“ zastavil své vyprávění, začal si prohlížet ruce plné mozolů a popáleniny, které mu způsobil Šifra. „Má matka měla ještě jedno dítě, nemělo stejného otce, ale i tak… Byl to můj bratr, o tři roky mladší, pojmenovaný Kaštánek. Dříve jsem mu tak říkal, po smrti matky mi zůstal akorát on. Drželi jsme spolu prakticky celý život. Bylo mi… Asi dvacetšest let, jemu o tři méně. Už dávno jsem mu neříkal Kaštánku, raději jsem mu říkal „Bratře,“ „Kaštaně,“ někdy snad i „Ořechu“ nebo „Mamlasi.“ Ale vždycky věděl, že ho mám rád.  Byl se mnou ještě v té době, kdy se narodila Maia, ale to již byl nemocný, pomalu umíral a zemřel několik měsíců před narozením Tyerana. Od něho to však chytla Kráska a od té Tyeran… Byla to… Epidemie, možná i uměle vyvolaná, nevím, ale pobilo to dost lidí a většinu mé rodiny. Kdybych věděl, že se ta nemoc tak rychle šíří, možná bych i Kaštánka zabil, jen v dobrém… Co je jeden život proti dalším dvěma? Nic… A co když do toho všeho je to život dítěte? To je dvakrát víc… Tyeranovi by bylo dvanáct let… Maie čtrnáct.“ přemáhal se k úsměvu, kousal se do rtů, chvěl se, ale nakonec se se slzami v očích usmál. Měla bych ho za slabocha, ale jak jsem mohla? Přemáhal se ke svému příběhu, zemřela mu žena, dcera, syn… Bratr a i matka. Otce dle všeho nepoznal nebo ho enchce zmiňovat.