Záloha 8

Kapitola devátá: Bolestný příběh

Kapitola devátá: Bolestný příběh

Seděla jsem ve sklepě, unavená, hlavu jsem si opírala o drsnou zeď a oči nechávala zavřené. „Je mi zle,“ všechno bylo moc těžké, svět mě tlačil do ramen a snažil se mne zabořit do země. Cítila jsem, že sei mi vrací horečka.

Napoleon seděl opodál, brouskem na nože ostřil svojí a rovnou i mojí kudlu, tiše si pobrukoval, ale neusmíval se, jak mě zvyku. Byl zamyšlený, nevnímal má slova, což bylo poprvé a raději se věnoval sobě, což mu naopak bylo podobné.

Měla jsem mnoho otázek a většina z nich se týkala toho, co si celé dny říkal se Šifrou, zajímalo mě, jaké zkušenosti měl Napoleon s nemocí, říkal, že nechce, aby to zemřeli další lidi. Měla jsem otázky na téma mrtvého dítěte. Jedno zabil, aby se pomstil, komu a proč? Také jsem měla otázky na Šifru, ale ten byl celý den pryč, začínalo mi to být divné, ale neřešila jsem to. Až ve chvíli, kdy zapadlo slunce jsem se začala strachovat. „Napoleone? Kde je Osmička?“ zeptala jsem se s promnutím unaveného obličeje.

Rysy na Napoleonově tváři ztuhly, zvedl ke mně zrak, rty nechal pootevřené, ale nemluvil, v očích jsem viděla strach. Rukama si pomnul  ostře řezanou tvář se zašpičatělou, rozdvojenou bradou. Poškrábal se na nose a zavřel stříbrné oči se zaklonením hlavy dozadu. „Já…“ hlesl, přitáhl si nohy blíže k tělu a sklopil hlavu. „Chtěl jsem ti to říct, ale…“ rukou se poškrábal ve vlnitých, až kudrnatých, hnědých vlasech. „Když jsem dneka ráno vstal, tvůj bratr byl pryč, vydal jsem se ho hledat a…“ mezi větami si udělal delší pauzu, která mě nesmírně znervózňovala. „Za tímhle barákem je velké, vypálené pole. Spíše to je bahniště… No… Tvůj bratr po něm celý den chodí se svou holí a… Kreslí značky.“ Ani to nemusel dopovědět, už jsem byla na nohou a běžela po schodech nahoru.

Že jsem bosa jsem si uvědomila až venku, kdy jsem dopadla do studeného, lepkavého bahna. Hlava se mi motala jako na kolotoči, fazole v žaludku se obrátily a chtěli se dostat na boží svět, nedovolila jsem jim to, místo toho jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala Šifru.

„Kiro, počkej.“ Nereagovala jsem na to jméno, prostě to nešlo, ne ze začátku, za rameno mne popadla obrovská, mozolovitá ruka a tím mi zabránila pohyb. „Dovědu tě tam,“ čekala jsem, že mě odvede zpět, ale místo toho vykročil podel starého baráku a zabočil za roh.

„Není na to zrovna příjemný pohled, abych tě upozornil,“ odkašlal si Napoleon se zastavením, psrstem ukázal před sebe na volné prostranství.

Celou plochu pokrývala tlustá vrstva bahna, Šifra se pohyboval uprostřed, tělo měl pokryté bahnem, a tam, kde bahno nebylo, jsem viděla pulzující značky. Holí kreslil do země, ani se tak nepohyboval, spíše to připomínalo tanec. „Furt něco mumlá, nerozumím tomu…“ brouknul ke mně Napoleon a věnoval mi krátký pohled. „Zkus ho… Zastavit, ale nešlapej do těch čar,“ rukama si vyhrnul tričko, prstem ukázal na podlitinu různých barev na žebrech, kterou mohl vytvořit jedině Šifra. „Asi mi nalomil žebro,“ hlesnul a stáhl si tričko zpět.

„Dobře,“ odsouhlasila jsem a vydala se pomalu na bahnité pole. Po celou dobu jsem se dívala na zem, opatrně se vyhýbala vyritým čarám a přitom se blížila k Šifrovi. Každým krokem jsem slyšela jasněji jeho hlas, mumlání cizím jazykem, hlas tak hluboký, že by rozběsnil i nebesa. „Šifro?“ pískla jsem necelý metr za ním.

Přestal kreslit, povolil stisk své hole a pustil ji na zem, pomalu se začal otáčet mým směrem, žíly od očí tepaly, tělo se mu chvělo. „Šifro? Co to děláš?“ zeptala jsem se a přikročila blíže, což jsem však dělat neměla.