Záloha 8

Kapitola šestnáctá: Díra v hlavě

Šifra mlčky převzal kovovou tyč z mé ruky a odstrčil mě dozadu. Kdybych mohla mluvit, určitě bych něco namítala, ale já nemohla. Postavila jsem se opodál, dívala se na Šifru, jak přikračuje k Břitvovi a ten se strachem couvá do skupiny lidí. Ti ho však strčili zpět do spárů Šifry. Čekala jsem, že ho Šifra několika máchnutími zabije, ale on místo toho hodil tyč před něho a poručil mu, aby ji sebral. Poté se vrátil na místo, kde jsem původně stála já. Měl akorát svojí dřevěnou hůl, byl si jistý a chtěl bojovat proti Břitvovi. Hůl proti tyči. Dřevo proti kovu. Slepec proti vojákovi. Šifra proti vrahovi. Šifra nepodal nic na vysvětlenou, proč se může pohybovat, když má kulku v hlavě, proč se probral tak pozdě, nic. Jediné, co řekl, bylo: „Stačí, když mě jednou uhodíš... Pak ti dám život." Břitva to přijal jako výzvu, rozeběhl se proti Šifrovi a chtěl ho poprvé udeřit tyčí.

Šifra však... Já nevím, jak to dělá, ale úderu se vyhnul lehkostí, dopadl na špičky, rozmáchl se a svojí holí udeřil Břitvu pod kolena. Ten zakřičel bolestí, ale nezahálel, zvedl se ze země, uchopil tyč a se zatnutými zuby udělal další výpad proti Šifrovi, mířil mu na hlavu, což musel Šifra vycítit, přikrčil se, holí dloubl do Břitvova ramene a ten podruhé zakřičel. Tentokrát však zlostí.

Břitva si nejspíše usmyslel, že by bylo dobré Šifru zbavit jeho hole a tak se po ní snažil chmátnout, ale Šifra uhnul. Udeřil tedy tyčí proti už tak nakřaplé holi a ta se zlomila. Zatajila jsem dech, to se mi totiž ani trochu nelíbilo. Šifra tu hůl měl tak dlouho, byla jeho jedinou zbraní a teď mu zůstala pouze jedna půlka v ruce a druhá se válela na zemi. Břitva se zasmál, myslel si, že teď to bude už lehké, ale pletl se. Chtěl Šifru udeřit do hlavy, napřáhl se, ale Šifrova ruka vystřelila vzhůru a tyč zachytil. Břitva se zalkl, nečekal to, nikdo to nečekal. Nikdo ani nečekal to, co se stane později, jenom já ano. Už jsem to totiž viděla.

Oba dva drželi tyč, Břitva se jí snažil vymanit ze Šifrova sevření, ten jenom tak klidně stál, dokud nevykopl a nepoložil tak Břitvu k zemi. Ten byl nucen pustit tyč a zpečetit tím svůj osud. Šifra si tyč poupravil k ruce, stoupl si nad Břitva a tyčí máchl přes stranu jeho obličeje. Ozvalo se prasknutí, bolestné zasténání a Břitva vyplivl čtyři zuby a spoustu krve. „Prosím..." zasténal, ale jako by byl Šifra i hluchý.

Vzal tyč do obou rukou, zvedl ji nad sebe, dopřál Břitvovi poslední pohled na jeho kata a tyčí vší silou mrštil proti Břitvově tělu. Kůží, masem a tukem projela tyč zcela lehce, zůstala zaklíněna ve vnitřnostech a páteři Břitvy, které naposledy zasténal, vyplivl obrovské množství krve a po zakroucení tyče v těle zemřel.

•••

Do pár minut vzduch zalil puch ze střev, žaludku a žlučníku, převážně nakyslá chuť, která mi zvedala žaludek byla kompenzována akorát tím, že přede mnou stál v uvozovkách živý Šifra, otíral si krev do hadru, co vyžádal od Mámy. Až několik minut potom, co byl Břitva mrtvý někdo začal šeptat druhému.

„Šífro," oslovila jsem svého bratra po chvíli. Dráp na všechny zavolal, že je načase vyhnat Kháa z kolonie, protože to bylo na seznamu práce toho dne ihned na druhém místě. Třetí bod toho dne bylo pohřbít Šifru, ale ten se škrtl ještě dříve, než se tomu vůbec mohlo stát.

Tři muži byli pověřeni tím, aby odnesli Břitvovo tělo a spálili ho — na pohřeb prý neměl nárok. Napoleon zase zůstal stát na svém místě, odkud pozoroval Břitvovu morbidní popravu a tvářil se zcela jinak, než ostatní z kolonie. Ti byli zděšení, vyděšení, příjemně překvapení, ale Napoleon... ten se tvářil, jako by mu někdo bodl dýku do břicha. Napadlo mě, že když Šifra zase žije, tak sice nebudu sama, ale budu už bez Napoleona. Také mě napadlo, že Napoleonův pohled značí také jistou úlevu, že si třeba to všechno rozmyslel, a že s námi půjde dál do Počátků a nezůstane v kolonii, kde jsou očividně vrazi.