Záloha 8

Kapitola čtvrtá: Otázka lidství

Kapitola čtvrtá: Otázka lidství

Krčila jsem se v houštině už skoro hodinu, kolena mě bolela, byla jsem unavená, oči se mi klížily, tělo jsem měla v křeči, ale snažila jsem se vytrvat. Měla jsem slíbené jídlo. „Jestli to nebude fungovat –zabiju tě.“ syknula jsem k muži, co se krčil vedle mě a upřeně sledoval past opodál.

„Zabiješ mě, moje maso si dáš k večeři a v Počátcích budeš souzena za zločin proti lidskosti?“ opáčil Napoleon s jedním z těch jeho úsměvů, který mi za několik dní společného putování už značně lezly na mozek, a nemohla jsem je vystát.

„Když to bude třeba.“

„Nebude,“ usmál se podruhé a já měla co dělat, abych mu nevrazila facku.

„Dnes večer budeme jíst zaječí na ohni… Nebo třeba i srnčí, ale to bys musela být ticho.“ usmál se již potřetí, ve stříbrných očích se mu zalesklo, nevydržela jsem to, opřela se do něho rukama a srazila ho z kleče na zem. Lov si sám! Vyprskla jsem na něho ve své hlavě a vyběhla pryč k našemu táboru.

Napoleon podivuhodně moje návaly vzteku a agrese bral s klidem, nikdy nezvýšil hlas, nikdy na mě nevztáhnul ruku a ani se mi nesnažil ublížit. Avšak, stále dokola omílal svoji nabídku – tedy jen když Šifra nebyl na blízku. Když ho druhého dne putování slyšel, Napoleon dostal dřevěnou holí do holeně a celý den špatně došlapoval z bolesti.

„Říkal jsem ti, ať se k ní nepřibližuješ!“ a přesto se přibližoval. Často, vadilo mi to, snažila jsem se tedy vždy držet na blízku Šifrovi, ale ten na mě nebral ohledy a kolikrát byl stovky metrů přede mnou.

~

Smířila jsem se s tím, že budu mít k večeři jen scvrklé, ne moc chutné plody moruše, že budu usínat s hladem, v chladu a poblíže Napoleona, který se zdál, jako vrah, choval se slušně, ale nebyl ničím víc, než vojákem. Vojáci nemají slitování, nemají duši, znají pouze bolest, krev a smrt. Ty však též… Upozornila jsem se, protože já byla něčím horším. Já byla dcerou války.

„Nepřipadá ti, že je nějak moc chladno?“ lekla jsem se, trhla hlavou do strany a sledovala Šifru sedícího na jednom pařezu, na klíně měl svoji hůl, díval se na večerní oblohu a tiše si mumlal svým jazykem.

„Jsme na severu,“ broukla jsem k němu. Na severu jsem se narodila, na severu jsem vyrostla, na severu jsem i bojovala. Byla jsem zvyklá na chlad, ale když mě Šifra na zimu upozornil, uvědomila jsem si, že je vážně nějak chladno.

„Ale jsme více na jihu, než před týdnem. Je jaro – mělo by být – ale ochlazuje se.“ Šifrova slova mě vždy děsila, i nyní.

„Myslíš, že nás Napoleon vede špatným směrem?“ neodhodlala jsem se zeptat, jestli nás náhodou Šifra nevede špatným směrem. Když jsem jednoho dne řekla, že možná za Válku bratrů může Šifra, protože se v ten den narodil, zlomil mi svojí holí ruku. I přes jeho hubenou postavu, slepotu a v podstatě i „nemoc“, měl sílu, kterou využíval ve svůj prospěch. V ničí jiný.

„Nemyslím si,“ odvětil tichým hlasem.

„Tak… Tak co si myslíš?“ bála jsem se všech slov, které jsem pronesla proti bratrovi. Bála jsem se ho více, než Napoleona, toho bych mohla zabít, i když bych porušila nové zákony. Nikoho by ztráta Napoleona netrápila, ztráta Šifry ano.

„Že se blíží bouře. Sněhová vánice…  Musíme jít, rychle!“ zvedla jsem hlavu k obloze, nevypadalo to, že by se schylovalo k bouři. Sice již na obloze vládl měsíc v tenkém srpku, objevovali se první hvězdy, ale nikde ani mráček.