Záloha 8

Kapitola pátá: Bouře

Kapitola pátá: Bouře

„Proč má tvůj bratr ve zvyku nechávat věci na ostatních a utíkat ve tmě někam do neznáma?“ v ruce jsem držela za nohy bažanta. Kdyby nebylo jeho, nečekala bych na Napoleona a raději ho nechala někde za mnou, ať se stará, ať spadne z útesu nebo ho roztrhá nějaká šelma. Kvůli jídlu bych ale udělala vše. Skoro vše.

„Protože je takový,“ povzdechla jsem si. Šifra byl již dlouhé minuty ztracen ve tmě, určitě někde poklepával svojí holí, vyhýbal se kořenům stromů, kamenům a přitom stále poklepával svojí holí. Klap, klap. Pravidelný zvuk, byla jsem nervózní, když jsem to klapání neslyšela na blízku.

„Proč se vůbec musíme přemístit?“ kdyby Napoleon pospíchal, nebalil dokonale svůj spacák a neměl potřebu všechno třikrát překontrolovat, možná bychom již byli u Šifry, on by se ho mohl zeptat, proč nečeká a při troše štěstí bychom se i zastavili.

S pohledem upřeným do lesa, kde se Šifra ztratil, jsem Napoleonovi slabým hlasem odpověděla: „Protože se blíží bouře.“ Šifrovo vyprávění jsem si vzala k srdci. Zkusila jsem si představit tu chvíli, kdy by mi do krku tekla teplá, dětská krev, jak by se v ohništi škvařil tuk a peklo maso, které mám v těle já. Ten pocit, že bych měla přežít jen díky masu někoho, kdo je jako já. Kdo je člověk. Horší představa však byla, že by se někdo živil mým masem. Jak by mě zabil? Podřízl jako krávu, nechal mě krvácet jen kvůli lahodnějšímu masu? Nebo by mi dal ránu do zátylku, jako králíkovi? Nelíbila se mi ani jedna představa. Kdybych si mohla vybrat, jak zemřít, vybrala bych si kulku do hlavy.

Napoleon na bouři zareagoval tak, jak bych zareagovala já, kdybych však nemluvila s Šifrou, u kterého hrozilo, že mě holí zbije do krve, ba hůř do němoty. Napoleon se zasmál, hluboce, hrdelně, zaklonil přitom hlavu dozadu a já mohla tedy akorát sledovat jeho poskakující ohryzek na krku.  „To není vtipné,“ upozornila jsem ho přísně se zamračením, ale on se na mě jen podíval, usmál se, ukázal zuby a uchechtnul se.  „Jak se můžeš smát?

V té chvíli se smát přestal, rty nechal lehce pootevřené, dýchal pusou, pár slabých plamenů skoro uhašeného ohně se mu lesklo v očích, že by poprvé ztratil slova? Znělo mi to až neskutečně. Napoleon nemohl ztratit slova, vždy měl co říct. Mé doufání se neuskutečnilo, Napoleon promluvil. „Protože je to vtipné. Děláš vše, co tvůj bratr řekne. Věříš všemu, co řekne co nejtemnějším hlasem a stále se bojíš toho, kdy mu na těle vyskočí jen jediná značka značící záchvat. Je slepej… Jak může vědět, že se blíží bouře? Navíc spoléhá jen na svou šestnáctiletou sestru, přesto, že jemu je dvacet pět let a mělo by to být naopak.“

Stiskla jsem zuby, zatnula pěsti a kopla do zčernalého dřeva v ohništi. Napoleon před žhavými uhlíky pro jistotu uskočil, a jak měl ve zvyku, zasmál se tomu. „Nemluv o věcech, o kterých nic nevíš!“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.

Stále se neusmíval, držel si kamennou tvář a upřímně mě to děsilo, bez úsměvu byla jeho tvář tak… Mrtvá, ledová, více, než Šifra.  Když mě ta ledová tvář bez jediného pocitu sledovala, přemáhala jsem se, abych neutekla. Bála jsem se, povolila jsem zaťaté svaly, o krok dozadu ustoupila, pro jistotu a byla připravená na vše. Prosím, mluv… Žádala jsem Napoleona ve své hlavě, ale nahlas bych to nikdy neřekla.

Modlila jsem se za jakýkoli pohyb, ale žádný nepřicházel. Až pak z ničeho nic, když jsem už vzdávala naději, že by Napoleon mohl mým směrem ještě někdy promluvit. Třemi ráznými kroky se objevil u mě, hlavu měl skloněnou, naopak já ji musela mít zvednutou, ale nedokázala jsem se na něho dívat. Sklopila jsem zrak, dívala se na Napoleonovy ruce, a přesto si nevšimla, jak se jeho ruka vyšvihnula proti mé paži.