Záloha 8

Kapitola dvacátá třetí: Tupá rána

On nebyl mrtvý. On pouze spal. Pouze byl ponořen v říši spánku, snil o lepším světě a každou chvíli se měl probudit. Ležel na té chladné zemi na zádech, ruce měl spojené na břiše, rty zlehka pootevřené, oči lehce zavřené a řasy slepené pár kapkami slz.

Napoleon ho našel ve chvíli, kdy bylo jeho tělo již prochladlé, ztuhlé a veškerý život z něho vyprchal. Zprvu si sám myslel, že Kevos spí, ale pak se ho dotknul a pochopil, že j mrtvý. Ani jeden z nás však nechápal, jak byl zabit. Ani kapka krve, žádné poranění, ani modřiny na krku od uškrcení. Šifra – musel to být Šifra – musel najít nějaký způsob, jak zabít člověka bez jakýchkoli důkazů.

Ani jednoho z nás nenapadlo, že by za to nemohl Šifra. My jsme věděli, že Kevose musel zabít on a nikdo jiný. Kdyby to byl nějaký člověk, tak by to neudělal takhle, ale jinak. Podřízl by ho, uškrtil, zastřelil nebo umlátil nějakým tupým předmětem k smrti. Ale ne takhle, tohle musel udělat jen a pouze Šifra, kterému se nelíbilo, že ho Kevos pronásledoval.

Nezmohla jsem se na jedinou pořádnou reakci, když jsem Kevose spatřila ležet na zemi. Věděla jsem, že je mrtvý, protože jsem to slyšela v Napoleonově hlase a viděla v jeho očích. Viděl mrtvého a nedokázal ten obraz setřást z očí. Tak to bylo.

„Byl pro Mámu jako syn." Byla má rpvní slova, co jsem řekla Napoleonovi při pohledu na Kevose. Rukama jsem si objímala tělo, ráno totiž bylo chladné a já se moc neoblékla, když jsem vylezla ze spacího pytle.

„A teď je mrtvý," dodal tiše Napoleon, který stál necelý metr ode mě.

Předchozího večera jsme se od mrtvého otočili a šli dál, ale co s Kevosem? Měli jsme jeho tělo odnést do kolonie, dát ho Mámě a pokračovat v naší cestě do Počátků, abychom zastavili Šifru? Nemohli jsme se zdržovat, Šifra musel být už pomalu v Počátcích a ničit to tam, aby mohl najít Zálohy, které ničili jeho psychiku... Kterou v podstatě ani neměl.

„Co budeme dělat?" zeptal se nakonec Napoleon.

„Netuším," odvětila jsem. Bylo by správné předat Šifru Mámě a ostatním, ale čas nám to nedovoloval. Stačilo by ho tedy jen pohřbít, ale na to jsme neměli náčiní. „Měli bychom ho pohřbít. Nemůžeme ho tady takhle nechat. Ale nemáme lopaty a rýče," zamumlala jsem sklesle.

„Tak ho můžeme pohřbít pod kamením. Uděláme mu hrob z kamení kolem jeho těla a každý pochopí, že zde někdo leží," navrhl Napoleon.

To jsem odsouhlasila, nemohlo to totiž trvat tak dlouho jako kopání mělkého hrobu.

A tak jsme sbírali kamení. Velké, malé, ostré a oblázky. Většina z nich pocházela z břehu řeky necelých sto metrů od Kevosova těla a mnoho z nich jsme museli vytáhnout z ledové vody. Prsty jsem měla promrzlé, ztuhlé a měla jsem strhaná záda z nošení kamen. Většinu jich sice odtahal Napoleon, ale přesto jich bylo moc. Kevos měl tělo hubené, ale dlouhé, bylo těžké překrýt kameny celé jeho tělo, ale nakonec jsme to zvládli. Místo Kevose jsme viděli pouze hromadu na sebe postavených kamenů s mnoho malými kamínky na vrchu, co znázorňovali kříž. Napoleon chtěl, abych do kříže položila poslední kámen, i když jsme ani jeden Kevose neznali, tak jsem ho přeci jen znala o kapku více. Proto jsem měla ten poslední kámen.

Cítila jsem se blbě. Slíbili jsme Mámě, že Kevose přivedeme zpět, ale teď byl Kevos mrtvý, ležel pod hromadou kamení a my jsme klečeli vedle něho a tiše doufali, že se teď probere a vyhrabe se z toho kamení. Jenže nic... nic se nedělo.

„Měli bysme jít...," zamumlal Napoleon velice tiše.

Zvedla jsem hlavu k obloze a chvilku ji mlčky sledovala. Červánky. Mraky značící, že zapadá slunce a tím pádem končí den... Trvalo nám celý den, než jsme pohřbili Kevose a ztratili jsme tak další den v pronásledování a chycení Šifry.

„Vydat se na cestu nebo najít něco k večeři?" zeptala jsem se se zamračením na oblohu. Mohla za to ona, že jsme zase o den pozadu.

„Nevím," polkl.

„Zůstaňme dneska tady. Je to už jedno." Zvedla jsem se při těch slovech na nohy, podívala se na Kevosův hrob a následně s rukama v kapsách šla zpátky k táboru, protože jsem byla po dnešním dni zcela unavená, strhaná a zcela přešlá. Další člověk zemřel ruko Šifry a ten byl zase o krok blíže k Počátkům, kde mohl udělat cokoli.

Napoleon se vrátil možná tak dvacet minut po mně a v rukou držel první jídlo toho dne. Bylo to pár sechlejších švestek, ale stále lepší než nic. Navíc jsme mohli ještě ohřá jednu konverzu, beztak je brzy nebudeme potřebovat, protože budeme mrtví nebo v Počátcích, kde je dle všeho jídla dostatek, aby to uživilo potřebný počet obyvatel. Vzala jsem si od Napoleona tři sladké bobule a přitom je pomalu okusovala, neměla jsem zrovna chuť, ale hladová jsem byla. A možná budu ještě hladovější... Jezení za dva... Možná, kdo ví... Přemítala jsem tak nad vším, mezitím, co Napoleon rozdělával oheň. Dřevo bylo naštěstí suché, takže to těžké nebylo, ale přesto to křesadlem trvalo.

„Ten kluk si to zavinil sám... Pronásledoval Šifru a to je samo o sobě sebevražda." Napoleon se snažil zahájit konverzaci, ale já neměla chuť mluvit, takže jsem neodpovídala.

„Je to smutné, ale je tomu tak... Už," dodal po chvilce ticha, když v jeho útrobách zmizela poslední zcvrklá švestka.

Oheň se mezitím již rozhořel, zvedl se z chladné země, přešel k batohu, kde vytáhl konzervu, poukázal ji mým směrem a zeptal se: „Dáš si rajskou polévku?"

„Jen trochu," zamumlala jsem.

„Jsi zklamaná z toho, že je Kevos mrtvý?" vyptával se i přes můj zjevný nezájem.

„A nemám být?" odpověděla jsem na otázku otázkou.

Pak se přestal vyptávat, místo toho ohřál rajskou polévku, nandal je do dvou ocelových misek, jednu mi podal a vlastní příděl snědl takřka ve vteřině.

Poté, když slunce zapadlo a měsíc byl již vysoko na obloze, se Napoleon už rozhodl, že nebude přikládat do ohně a raději půjde spát. Napodobila jsem ho a šla si lehnout do spacáku pár chvil po něm. Usnula jsem okamžitě a mj spánek byl bezesný.

Nebyl však dokonalý, probudilo mě šelestění v trávě. Otevřela jsem zděšeně oči, ale nikde nic nebylo. Možná tak vítr v trávě a nic víc. Napoleon chrápal, jak jinak. Znovu jsem zavřela oči a pokusila se usnout. Tentokrát byl můj spánek tvrdší, ale oěpt mě něco probudilo. Tentokrát, když jsem otevřela oči, tak jsem spatřila okopané boty.

Na pár sekund se mi zastavilo srdce, trhla jsem celým tělem, ale než jsem se stačila usadit, někdo mě něčím tupým uhodil do zátylku.

Pak jen vím, jak má hlava narazila o tvrdou zem, oči se zavírali a kolem mě se rozproudilo velké množství hlasů.