Záloha 8

Kapitola desátá: Železná tyč

Kapitola desátá: Železná tyč

V noci jsem ležela tváří ke zdi, vlastně jsem tak už od západu slunce ležela bez hnutí, ruce měla pod hlavou a pohrávala si s opadanou omítkou u zdi. Lámala jsem ji na nejdrobnější kousíčky to šlo, každé prasknutí bylo jako pomsta. Za mrtvého přítele, otce, společníka, opatrovníka, rodiného příslušníka… Každé odloupnutí pro mě bylo úlevou, sice bolestivou, vzpomínala jsem na nejhorší chvíle svého života, dokonce jsem před sebou viděla i své pravé rodič. Viděla jsem, jak se snaží vyškrábat si oči z důlků, jak řvou v nekonečné agónii a jak se jejich tělo napjaté k prasknutí pomalu uvolňuje a oni padají k zemi mrtví. Byl mi rok, netuším, jak rodiče vypadali, jejich obličeje byli rozmazané, ale přesto to byli oni. Trpěli při pohledu na svého syna, který byl uvězněn ve svém těle s cizincem, jejich dcera ležela opodál, plakala, ale netušila, že její rodiče umírají. Při každém odloupnutí omítky jsem slyšela povzbuzující slova svých otců. „Buď silná.“ Povídal mi Vlk. „Nežij v Šifrově stínu, žij tak, aby ostatní museli žít ve tvém,“ radil mi Drobek. „Miluji tě, jako bys byla má vlastní dcera.“ Šeptal zase Míra, když mě jako malou držel u sebe.

Všichni však již byli mrtví, Vlk, Míra, Drobek, Iwan, Sandy. Rodiče. I bratr „Šifrovy sestry“ zemřel, Sebastian. Zemřela i malá holčička, Brouček. Zemřela Šifrova sestra…

Otočila jsem tělo na druhý bok, rozhlédla se po vlhké místnosti a nakonec zastavila zrak u plynové lampy, ve které plápolal slabý plamínek rudého ohně, co se snažil osvítit celou místnost. Marně, ale snažil se více, než jsem se já momentálně snažila žít.

Z horního podlaží jsem uslyšela kroky, dupání a nakonec zvuk kovu o dřevo, zvedla jsem hlavu, podepřela si loket o zem a snažila sevidět to, co se děje nahoře. Tlumené hlasy, kterým jsem nerozumněla, ale rozhodně to byla hádka jediných dvou mužů, kteří se nacházeli v mém okolí.

Ani jsem nemusela vědět, o co se jedná a už jsem tušila, že to Šifra byl ten, co hádku rozpoutal, sice to byl většinu času klidný člověk, ale v některých chvílích dokázal rozvířit vody a stát se nepříčetným, v nejhorších chvílích byl zase vážný, klidný a chladný jako led.

Nejchladnější byl v ten den, kdy zabili Vlka, kdy mi zničili ducha a vše, na čem mi záleželo.

•••

„Po půlnoci mě zavřeli do té kopky, kde mě poprvé vytáhli, byla mi zima, bála jsem se a… Ten pocit se nedá popsat, je to… Jako sedět na malém, chladném, kamenném ostrově uprostřed rozbouřeného moře, vlny se tříští o kameny, ale ani kapka na tebe nedopadne. Vše se ti vyhýbá, vítr všude kolem, ale na tvé tělo nedopadne ani poryv větru, ani kapka vody, ani kapka deště. Dochází ti vzduch, sotva dýcháš, třeseš se, ale není ti zima, jen někde uvnitř víš, že tě něco sžírá, ale neví, co to je. Není to strach, ani vztek, úzkost nebo tak. Je to stokrát horší. Každý, každičký zvuk, který uslyšíš je bodnutí nožem. Trhne celým tvým tělem, roztluče se ti srdce a bojíš se toho, kdo přichází… Protože…“ nedokázala jsem to dokončit. „Bolí to,“ hlesla jsem s polknutím.

Jeden člověk cítil bolest psychickou, druhý fyzickou a ten třetí prostě odešel. Je jednoduché zjistit, kdo byl kým. Mě trápilo to, na co jsem se snažila už dávno zapomenout, co však někdo oživil solí do rány. Je to jako droga, najdete odvahu k tomu, abyste o tom řekli a následně nemůžete přestat, protože potřebujete někoho, komu vylejete raněné srdce. Napoleon nebyl vhodným člověkem, ale byl vhodnější, než Šifra, který moji mluvu nenáviděl. A mojí bolest ignoroval, ani mě tehdy neutišil, jen mě vyhnal na cestu. Napoleona pravá ruka byla rudá, naskakovali na ni puchýře, citlivá na dotek. Když na večer přinesl Šifrovi teplou vodu, aby se mohl umýt od bahna, Šifra na něho prostě vodu chrstnul. Zasáhla jen jeho ruku, ale přesto. „Nechtěl jsem teplou vodu,“ odůvodnil své chování, třískl holí o futra dveří a odešel ven. Už několik hodin se nevracel, ale upřímně… Poprvé v životě mi na tom nezáleželo, užívala jsem si chvíle, kdy se mnou bratr nebyl.  Snažila jsem se Napoleonovu ruku schladit, nechat splasknout puchýře a více jsem pro něho udělat nemohla, nebyla jsem zdatná zdravotnice a hlavně – nebylo čím Napoleonovi pomoct.

„Jak jste se odtamtud dostali?“ zeptal se Napoleon s bolestným zasyčením. Zkroutil tvář do úšklebku, zatnul pěsti a hlavu otočil do strany. Nikdy jsem nbyla popálená, ale přesto jsem sdílela Napoleonovu bolest.

„Už si asi na vlastní kůži ochutnal rány Osmičkovou holí, že?“ položila jsem jednu řečnickou otázku. „Je to obyčejné dřevo, ale přesto jím rány bolí… No, ale tehdy Šifra svoji hůl nepoužil. Když nás chtěli druhé ráno vyslýchat a otevřeli jeho celu, proklouznul jednomu chlapovi mezi nohama, vyrval tyč, která vedla podél zdi a máchnul s ní kolem sebe. Zasáhnul strážného do obličeje, musel mu minimálně zlomit čelist, nevím. Nebyla jsem tam, když jsem totiž přišla, nešlo ani poznat, co za člověka to bylo. Hlavu měl rozmlácenou od tyče, viděla jsem kousek mozku, mnoho krve a pochroumaný obličej. A takto pokračoval. Šel dál, ač byl hubený, slepý a oni měli zbraně, on měl železnou tyč od lidské krve. Zbil je, dostal na kolena, třem rozmlátil lebky na kaši, jednomu koleno a toho posledního… Toho posledního dostal na zem, zvedl tyč do vzduchu a prudce s ní hodil na výšku o zem.  Ten poslední trpěl… Ve střevech měl zabodnutou tyč a Osmička nepřestával tlačit, tyč drtila páteř, až si chlápek vyřval hlasivky… A nakonec v bolestech zemřel.“  V Napoleonově obličeji byl výraz zděšení, znechucení, levou rukou si mnul žaludek, musel si představovat tu bolest, když se kovová tyč zarážela do páteře.

„Když otevřel moji celu, byl celý od krve, tvář rty, košili, ruce až po lokty. V rukou ještě držel tyč, odkapávaly z ní kapky krve, držely se na ni kousky mozku a dalších věcí. Nejdříve jsem chtěla zvracet, ale nemohla jsem, Šifra začal odcházet. Toho dne jsem pochopila, že se ho buď mohu držet a přežít nebo mohu zůstat a zemřít. Šla jsem.“  Napoleon polknul, ale jinak ani nehlesnul. Zatínal zuby a snažil se udržet silný, když jsem mu ošetřovala popáleniny. „Osmička dlouho chodil v zakrváceném oblečení skrze nově vzniklé osady ještě za války, držel v jedné ruce železnou tyč se zaschlou krví a v druhé svojí dřevěnou hůl. Ta železná tyč má na svědomí více životů, než ty a já dohromady,“ zvedla jsem k Napoleonovi hlavu, myslela jsem to smrtelně vážně. Když vás postřelí, pálí to,  velice, ale je to rychlá smrt. Když vám však slepá Záloha mlátí železnou tyčí do obličeje, do žeber a zad, je to pomalá, bolestivá smrt, která není souzena ani nejhoršímu nepříteli.

Tím skončilo vyprávění o mém životě.

•••

Lampa už dohořívala, ležela jse v jednom rohu místnosti ve svém spacáku, naproti mně ležel Napoleon, mlčky mě sledoval a já stejně mlčky sledovala jeho. Chtěla jsem mu položit otázku, ale bála jsem se. Sbírala jsem odvahu, která zbyla v raněné, psychické schránce mého těla a třásla se. Ne zimou, vzpomínkama. „Proč si zabil to malé dítě?“ vrhlkla jsme z ničeho nic a zarazila se. Málem jsem se studem vpila do spacáku, znamenalo to totiž, že jsem poslouchala jejich rozhovory.

Ten fakt však Napoleon ignoroval. „To není důležité,“ zabručel, otočil se na bok a přestal mě sledovat. Věděla jsem, že nechce jít spát, jen nechce mluvit a to mi to dlužil. Psychicky mě zdeptal, byla řada na mě.

„Byla to pomsta… Za jiné dítě… Za tvé dítě? Co se stalo?“ nepřestávala jsem se ptát, když jsem už po dlouhé době promluvila, byla jsem odhodlaná, že to zjistím. Zjistím Napoleonova tajemství stejným způsobem, jako on zjistil ta má. Nenechám ho ani chvíli v klidu a položím mu takové otázky, na které bude muset odpovědět. „Byl to chlapec nebo dívka?“

„Oboje,“ šeptnul.

„Zabili ti dvě děti?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Jedno… Život druhého dítěte mi vzala nemoc, která si bere i tvůj život.“

A v té chvíli jsem ztuhla, v očích se mi objevil strach, polkla jsem. Cítila jsem se v rámci možností dobře, ale přesto… „Cože?“

„Horečky, křeče, chvění, motání a bolest hlavy… Svalová horečka a nakonec je vše v pořádku. Občasná bolest hlavy, či její zamotání, vše se zdá v pořádku a pak… Smrt.“ Zašeptal do zdi co nejtišším hlasem to šlo, sotva jsem mu rozumněla.

„Takže zemřu?“ zeptala jsem se už tak nějak smířeně.

A Napoleo to vše jen potvrdil. „Má žena, dítě, přítel, celá osada, část Počátku… Ano, zemřeš.“

------------------------------------------

Omluva za krátkost, chtěla jsem před odjezdem ještě postnout kapitolu, ale neměla jsem v týdnu na psaní absolutně čas :)