26.3.2012
Ráno jsem se probudila už okolo 8 na hroznou bolest břicha. Rychle jsem vyskočila z postele a věděla jsem presne kam bezim. Vběhl a jsem do koupelny a naklonila se k zachodove mise. Začala jsem zvracet. Boze muj. Kdy uz tohle přestane?
Zvedla jsem se ze zeme, splachla záchod a přešla jsem k umyvadlu. Oplachla jsem si obličej a začala jsem si rovnou čistit zuby. Bylo mi jasný, že do sebe už nedostanu zadne jídlo.
Po hygieně jsem přešla do své šatny vedle mého pokoje a hledala jsem váhu. Stoupla jsem si na ni zdesila jsem se. Mela jsem pouhých 32 kilo. Pro mnohe se to zdá normální ale když měřim 170 cm tak to urcite normální není.
Zakroutila jsem hlavou a váhu radši uklidila. Přešla jsem do svého pokoje a lehla jsem si na postel. Začala jsem šílene brečet. Celej muj život se pokazil. Proc jsem ho musela proboha potkat? Dřív jsem bejvala šťastna, Veselá, při normální váze.
Po tom, co jsem se uklidnila jsem se prevlikla z pyžama. Poklidila jsem si ještě v pokoji a potom jsem sebehla schody do obýváku. Lehla jsem si na gauč a svoje oci jsem upřela do černého stropu. Přemýšlela jsem nad svým životem. V poslední době skoro furt.
Z mého přemýšlení me vyrušilo zvonění telefonu. Vstala jsem z gauče a běžela jsem na chodbu, kde telefon zvonil. "Halo?" Řekla jsem do sluchátka. "Sofii jsi to ty?" Uslysela jsem hlas svého táty. "Jojo, ahoj tati" Odpovedela jsem hned. "Nemas bejt ve škole?" Zněl vystrasene. "No, tati, tu dobu co jsi pryc se toho hodně stalo" řekla jsem a povzdechla jsem si. "Aha, hele jenom ze zítra přijedu, mamka není doma?" "Nene, jela na nejakej pohovor, bude tu kolem 3. Tak pak kdyztak zavolej. Pa" řekla jsem mu a položila sluchátko.
Můj tatka byl na pracovni cestě. Jezdi takhle pryc hodně často. Málo kdy je doma. Proto toho o nem nevím skoro nic. Jediny co vím je ze se jmenuje Jack a je to muj táta. Vic ani ne. Tesim se na něj. Ale Bojim se,že nebude souhlasit s tim stěhováním. Ale ja bych to potřebovala.
Vrátila jsem se do obýváku a jako bez života jsem si lehla zpátky na gauč. Dívala jsem se zase do stropu. Zavřela jsem oci a brecela jsem. Po chvilce jsem začala už vzlykat. Můj život je na nic! Po asi hodině jsem usnula.
Probudila jsem se zase na tu hroznou bolest břicha. Rychle jsem vbehla do koupelny a začala jsem zvracet.
Splachla jsem záchod a Oplachla si obličej. Sla jsem do kuchyně a vytáhla jsem si z lednice jogurt. Musím něco snist. Vzala jsem si 2 lžičky a pak už se mi začal zvedat žaludek. Proto jsem zbytek vyhodila do koše a běžela jsem nahoru do svého pokoje.
Po Dlouhé době jsem si zapla zase fb a hned se mi ukázalo několik zpráv. Ve všech stalo abych se už neukazovala ve skole a radši zůstala doma. Abych se navždy vyparila. Abych se přestěhovala nebo dokonce zabila. Když jsem to četla, sotva jsem dejchala. Máj pravdu. Musím se zabit!
Ze skříňky jsem si vzala cigarety, mobil, klíče a oblikla jsem si mikinu. Vyběhla jsem z domu a běžela jsem domu. Když jsem naštvana nebo smutna, běham. A to se mi ted hodi.
Uběhla jsem 5 koleček po parku a sedla jsme si na lavičku. Zapálila jsem si cigaretu a vyfoukla kouř. Nejsem na cigaretách zavisla. Zatím.
Po asi 3 hodinách jsem vyrazila domu. Bylo už půl 5. Přišla jsem domu a mamka seděla na gauči a telefonovala. Asi s tatkou. Proto jsem vyběhla rovnou po schodech do horní koupelny.
Osprchovala jsem se, protoze jsem byla hodně spocena. Taky jsem si umyla hlavu a Oholila jsem se. Cítila jsem se konecne uvolněne.
Zbytek dne jsem strávila v pokoji se sluchatkama v uších. S mamkou jsem nemluvila. Usnula jsem kolem 11. Samozrejme v slzách. Tohle se stává tradici.
