Napiš (Minsung) ✅

28🌺

„neposadíš se?” zeptal se mě Minho, když si všimnul, že stále stojím na jednom místě, jako přikovaný „vlastně přemýšlím” povzdechl jsem si, ale nehnul jsem se z místa „nad čím?” jeho pohled na moji osobu byl tak intenzivní
„jestli má smysl tu zůstávat a nejít domů” podíval jsem se mu do očí a uviděl jakou si jiskru bolesti „emm nevím, je to čistě na tobě. Nehodlám tě držet” rozhodil rukama do prostoru
„nehodláš?” díval jsem se na něj a snažil se menší zklamání schovat za klid na tváři
„ano, nehodlám. Jsi dítě, nemám potřebu být obviněný za to, že tě držím v bytě” postavil se na nohy a mířil si to ke mně
„jo, možná máš pravdu” vydechl jsem přebytečný vzduch a dal se na odchod
„takže, takhle končí to, co ani nezačalo?” Minhuv hlas mě zastavil přímo před dveřma
„když něco nezačalo, tak to nemůže ani skončit” otočil jsem se na něj
„takže ani nechceš aby něco začalo?” pořád byl ke mně blíže
„jak jsi sám řekl, při dalším rozhodování by to mohlo bolet a ne jenom mě, tak se nesnaž to změnit. Možná...” rozhodoval jsem se jestli mu to říct, přeci jen nebyl špatný a já mu snad jen přišel ublížit, jak mívám ve zvyku a vždy nechtěně
„možná, co?” jeho oči byly tak hluboké a pohled tak pronikavý, nemohl jsem si pomoci
„možná bych teď měl odejít a dělat, že se známe jen po internetu a nikdy se nepotkali” vím, bylo to hloupé a nedospělé, klasika.
„myslíš to vážně?” bylo vidět, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku trochu moc. Právě teď můžu říct, že jsem mu ublížil bez toho, aniž bych se s ním nějak extra zblížil
„naprosto vážně” pokýval jsem hlavou. Byl jsem na tyhle věci slabý, nikdy jsem si nemyslel, že bych tohle mohl udělat. Já byl vždycky ten, který dostal po ťapkách a každej ho odmítal. Ale když to udělám teď, pak už by to mohlo být dobré. Přeci jen, rok je ještě nějaká doba, to přejde.

Bez nějakého dalšího čekání jsem odešel. Nemohl jsem se déle zdržovat. Absolutně jsem nevěděl, že je v realitě daleko citlivější, než se zdálo. Jsem ze sebe znechucený.

Vešel jsem do bytu, odkopl pantofle a odešel přímo do pokoje s neodpovězenou otázkou, kterou Chan pověsil do vzduchu „tak co?”
Neměl jsem náladu na to, se vybavovat a už vůbec říkat, jaký jsem sobecký vůl, a že bych potřeboval aby mi někdo pořádně střelil.
Prostě jsem se zavřel v pokoji a lehnul na postel. I přesto, že nic nezačalo jsem cítil lítost a bolest vůči osobě v protějším bytě.
Opravdu byl blbý nápad tam chodit.