Napiš (Minsung) ✅

33🌺

Stali jsme v jeho bytě stále v objetí, ani jeden z nás nic neřekl. Nevěděl jsem, jak se cítit teď. Bál jsem se, že mu ublížím znovu, i přesto, že mi tak nějak odpustil.
Svoje ruce jsem za jeho zády více a více utahoval, možná jsem se bál, že by mi utekl. A svoji tvář mu bořil do hrudě.
Jeho vůně nebyla tak ostrá, jako ta Chanova. Byla jemná a příjemná, úplně stejně jako její majitel.

Když už jsem si myslel, že tahle chvilka by mohla trvat věčně, vyrušil nás můj telefon a zvuk příchozí zprávy.
S odporem jsem se od Minha odtáhl a telefon vytáhl z kapsy od kalhot. Rozsvítil jsem displej a podíval se kdo to je. Hyunjin. Jen jsem si povzdechl a zprávu otevřel.

Hyun
Doufám, že jsi ještě stále naživu. Už je to celkem doba co jsi odešel a není slyšet ani hádání.

Sun-gie
Jsem naživu, víc než kdy jindy.

Bylo to všechno, co jsem mu sdělil a telefon vrátil zpět. Nehodlal jsem se nima momentálně zaobírat. Ne teď, když jsem u jednoho z nejperfektnějších lidi (existuje to slovo vůbec 🤔)

„už tě nahánějí?” Minho na mě celou dobu upíral svůj pronikavý zrak, který mě bodal až do srdce. Měl jsem pocit, že asi padnu na kolena.
„ani ne, spíš měli strach” uchechtl jsem se nad představou, jak všichni tři netrpělivě sedí na gauči a přemýšlejí, jestli ještě žiju a vrátím se. Nebo jestli jsem toho nevyužil a neutekl jsem.
„ty jsi ale číslo” pocuchal mi na hlavě vlasy a i přesto, že to ze srdce nesnáším, tak jsem si užíval každý jeho dotek na mém těle. Bylo to jen jako pohlazení motýlími křídly.
„možná by jsi ale opravdu měl jít” vydechl a udělal krok ke mně. Po tom co jsem musel odepisovat, jsme se vzdálili od sebe o nějaký ten kus
„co když nechci? A chci být s tebou?” zakroutil jsem hlavou a sledoval každý jeho nepatrný krůček, co dělal směrem ke mně
„a nebojíš se tu zůstat?” jeho dech jsem cítil, jak mi začíná narážet do tváře. Na zádech mi nabíbala husí kůže a stavěly se mi chloupky i na rukách
„n-nebojím” zakoktal jsem, tudíž to moc přesvědčivě znít nemohlo.
„opravdu se nebojíš?” byl tak blízko, že jsem začal dělat kroky dozadu a narazil jsem do zdi, teď už jsem neměl kam utéct. I když jsem byl nervózní, tak se mi líbila hravost mého protivníka
„nebojím” tentokrát jsem zpevnil svůj hlas a snažil se mu dát najevo, že mě jen tak nerozhodní. I když to nebyla úplně pravda. Byl jsem v nesnázích vždy, když se na mě podíval
„dobře” zašeptal a jeho rty se dotknuli mého ucha. Jako na povel jsem ztuhnul a dech se zrychlil. Minhovi na tváři pohrával úsměv a jeho levá ruka spočinula na mé tváří. Byla tak hebká a teplá, ale co jsem mohl čekat dál
„tak se můžeme kouknout na film” ustoupil ode mě, jakoby se nic nestalo, chytil mě za zápěstí a táhl zpátky do obýváku na gauč. Přinutil mě si sednout a poté si sedl vedle mě.
Byl jsem zmatený, měl zvláštní osobnost, ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Právě naopak, ale fakt, že neustále říká, že jsem jen dítě mě nechává na chladném bodě.

Ačkoliv bych se měla učit na maturitu, co mě za měsíc čeká, tak se mi úplně nechce. Tohle je pro mě jako útěk z reality a překvapivě si u toho můžu odpočinout.
Takže další díl na světě, doufám že se líbil 🌺🌺