PROBĚHLA HRUBÁ KOREKCE PŘÍBĚHU. MYSLÍM ŽE VÍC, UŽ S TÍM NEDOKÁŽU UDĚLAT 😅
11.5.2022
Texting 😊
Jen tak na odpočinek a odreágování😉
Úzkostí, strach z toho že ho přestanou mít rádi. Přesto se nikdy nic takového nestalo.
Co se stane, když si mladíčký...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
899❤️ 214💬
Chanie: možná stačí použít jen trochu citu
Jisungův pohled
Seděl jsem na posteli a proklínal se. Měl jsem výčitky svědomí, že jsem udělal to, co jsem udělal. Moje hlava na mě křičela ať se teď hned zvednu a jdu za ním se omluvit a promluvit si s ním. Ovšem moje tělo na to mělo jiný názor. Hlavně už to bylo zhruba pět dní, co jsem o něm neslyšel. Měl pravdu, opouštět více lidí než musím, může hodně bolet. Ale myslím si, že dělo od Changbina by bolelo asi daleko víc. Ten den co se to stalo, jsem se musel zapřisáhnout, že neodejdu, jinak by mě nenechal na pokoji. Stačí, že s ním mám jeden pokoj. Každou noc čeká, než usnu aby mohl jít spát sám. Jako by si mě snad hlídal a nevěřil mé přísaze, kterou jsem musel podstoupit, před zraky všechny v bytě a změnit svoje první slovo, co jsem jim dal, když jsem se tu objevil poprvé.
Ruce se mi třepaly stresem, ale chtěl jsem mu prostě napsat. Chtěl jsem mu říct, že jsem se mýlil. Chtěl jsem s ním strávit nějaký čas. Protože mi přišel fajn, vtipný a milý. A v jeho přítomnosti jsem se cítil jinak, nedokážu to popsat, ale bylo to příjemný.
„tak už se vzchop” zatřásl semnou Hyunjin „když mu napíšeš, tak se nic nemůže stát. Maximálně ti neodpoví, horší by bylo kdyby jsi šel osobně” pokračoval dál, ale Chan ho jaksi zpražil pohledem „to není pravda, když půjdeš osobně, tak to bude lepší. Člověk raději ocení přítomnost s upřímností ve tváři, jak prázdnou bezcitnou textovku” Chan vyvedl Hyunjina z omylu „na druhou stranu, mu řekl, že chce aby dělali, že se znají jen po internetu, jenže ani jeden z nich neprojevil zájem o napsání ” vložil se do toho Changbin a já se začal cítit opravdu špatně. Nevěděl jsem co si počít.
„fajn, dobře, já za ním zajdu. Maximálně mě potom odvezete do blázince, protože se psychicky sesypu” zvedl jsem se z postele, oblékl mikynu a odcházel „vem to z lehká, já si myslím, že ti odpustí. Naposledy měl oči jen pro tvoji maličkost” houkl má mě Chan, než jsem za sebou zavřel dveře od bytu.
Zastavil jsem se u protějších dveří našeho souseda a zhluboka se nadechl. Bál jsem se, o tom žádná, ale musel jsem to překonat. Lehce jsem třikrát zaťukal na dveře a vyčkával. Jenže se nic nedělo. Dveře se neotevíraly. Tak jsem to zkusil znovu. Stál jsem tam asi patnáct minut a čekal, ale nic. Mohl bych tu stát asi do konce dne. Měl jsem pocit, jakoby věděl, že jsem to já a prostě otevřít nepůjde. S povzdechen a sešlým obličejem jsem se otočil a chtěl to vzdát „čekal jsem, že po prvním zaklepání a neodezvě odejdeš” zastavil mě hlas, který přicházel od schodů. Minho stál uprostřed schodiště na naše patro a v rukách držel pravděpodobně nákup „oh...” bylo to jediné na co jsem se zmohl, vlastně jsem ani nevěděl co říct, protože to všechno bylo narychlo a vůbec jsem neměl promyšlený, co dělat. Bylo to, jako jít na slepé rande a očekávat co přijde. „stalo se něco, že jsi se rozhodl mě poctít tvojí návštěvou?” Minho se dal do pohybu a já mu uhnul z cesty, aby si mohl odemknout dveře „vlastně, nic se nestalo. Jen jsem chtěl.. Emm” podrbal jsem se na zátylku a nervózně se ošil „co jsi chtěl?” trpělivě na mě koukal a čekal, co smysluplného ze mě vypadne „no, chtěl jsem... Ne, chci se omluvit a...” drmolil jsem, nebyl jsem schopný se pořádně vyjádřit „a?” bylo na něm vidět očekávání. Rozhodně nevypadal, že by mě chtěl zavrhnout „... promluvit si?”
