Napiš (Minsung) ✅

47🌺

„takže, když už jsi tady, tak mě něco napadlo” oznámil Minho, když jsme spolu seděli u stolu a jedli snídani
„co tě napadlo?” podíval jsem se na něj se zvědavostí v očích
„dneska zhruba v pět odpoledne začíná oslava narozenin mého otce, mohl by jsi jít semnou” navrhnul, moje oči se rozšířily a začal jsem vrtět hlavou v nesouhlas
„necítím se na to, abych potkal tvoji rodinu. Raději se půjdu učit” namítal jsem. Moc dobře vím, co by se stalo. Vždycky v takových případech začnu mít záchvat paniky a úzkostí, protože jsou to většinou důležití lidé
„Sungie, nekoušou. Neboj se, nedal bych tě. Pojď semnou, nic se nestane” snažil se mě přesvědčit
„když já nevím” povzdechl jsem si a hrál si s vidličkou v ruce
„čeho se bojíš? To že v mém životě hraje roli muž, vědí. I to, že je to student a jmenuje se Jisung a ještě lepší, chtějí tě poznat. Opravdu se nic nestane, navíc to bude poklidné”
Na jeho tváří byla znát prozba a náznak uklidňování.
„nerad to říkám, ale mívám z cizích lidí a z jiného prostředí psychické problémy. Takže mám k tomu důvod se bát a odmítat” řekl jsem trochu klidnější a moje oči byly zapíchnute do desky stolu
„proto ti říkám, že to bude dobré a nic se nestane, jen mi trochu věř” svoji ruku dal na tu moji, která se nachází na stole a palcem mě hladí po hřbetu.
„dobře no” s obavama jsem souhlasil a už to nechtěl více řešit
„no vidíš, buď v klidu a nic se nestane. Maximálně odjedeme” usmál se na mě a stále nepouštěl moji ruku, jakoby věděl, že mě to opravdu uklidňuje.

×××

Stál jsem před zrcadlem a snažil se uvázat si kravatu. Jenže moje snaha byla k ničemu. Aby jsme si rozuměli, tu kravatu co mám na uniformě mi uvazal Chan a já ji od té doby jen povoluji a utahuji, takže vážně si nepamatuju, jak se to dělá.
Nervózně jsem si u toho hryzal spodní ret a snažil se dál. Udělal jsem nějaké tahy, přesto to stále nebylo ono.
„nad čím tady studuješ?” zeptal se mě Chan, když mě viděl nervózně přešlapovat z nohy na nohu a něco dělat okolo svého krku
„snažím se si uvázat kravatu” povzdechl jsem si a vzdal to, neměl jsem na to nervy
„ukaž to” vzal mi ji a nejdříve ji urovnal, pak udělal několik tahů a já se snažil si je zapamatovat. Marně.
Během chvíle to měl hotové, upravil límec a prohlédl si mě
„kam, že to jdeš?” zeptal se Hyunjin, který seděl na gauči a něco do sebe ládoval.
Tenhle člověk pořád něco žere a je hubenej, jako párátko
„Minhův otec má narozeniny, tak chtěl abych šel s ním” podíval jsem se na sebe do zrcadla a stále jsem přepočítával možnosti. Nechtělo se mi o tom žádná, ale na druhou stranu jsem řekl, že s ním půjdu.
„tak to hodně štěstí, budeš ho potřebovat” řekl Hyunjin a tím mě trochu vyděsil
„jak to myslíš?” zeptal jsem se a v očích jsem měl jasnou smrt
„sám uvidíš” nic víc mi na to neřekl a už si mě ani nevšímal.
Že já neřekl, že se musím starat o chorého Bina.