Napiš (Minsung) ✅

55.2🌺

Tohohle všeho jsem se musel vzdát, protože jsem tvrdohlavý a chci se uklidnit.
Dobrovolně jsem se vzdal hřejivých objetí, lidí který mám rád a Minha.
Ani jeden z nich nevěděl, že jsem odešel.
Vím, že jsem slíbil Changbinovi, že neodejdu, dokud mě sám nevykopne.
Byl jsem prostě zbabělec.

Nechal jsem mu na stole jen napsaný papírek

"odpusť hyung, já vím co jsem ti slíbil, ale nejsem schopný to dodržet. Rozhodně se neviňte, ani jeden s tím nemáte nic společného. Vím, že poslední den co jsme se viděli, jsem po vás vyjel a mrzí mě to.
Můžu jen říct, že jsem na bezpečném místě a potřebuju si urovnat myšlenky a city.
Taky se chci omluvit, za své chování. Bylo mi řečeno, že to byl impulz kvůli lásce. Jak vtipné.
Právě teď jsem splnil svoji dohodu, nadobro jsem odešel. Doufám, že budete žít dobře
Jisung"

Toť bylo vše, co jsem napsal. Jsem si jistý, že bude zuřit a proklínat mě, nebo možná brečet, kdo ví. Každopádně teď budu nějakou dobu u babičky.
Není to tak špatné, vždycky jsem si přál mít aspoň kousek své rodiny u sebe.
Taky aby se to nepletlo jsem vyměnil telefonní číslo a zrušil sociální sítě. Protože jsem opravdu potřeboval vypnout a možná zapomenout. Byl jsem hloupej. Nenechal jsem Minha jen kvůli lži, ale protože si toho člověka nezasloužím. Byl pro mě až moc perfektní a opravdu je lepší odejít dokud jsme si to nevyříkali, než odejít až zase bude všechno dobré.
Prostě jsem popadl příležitost za pačesy a šel.
Věděl jsem, že mi budou všichni chybět, ale to už je život, přijdeš o lidi které máš rád a objeví se další. Je to něco jako, vyměním za.. Doufám, že si rozumíme.
Probrečel jsem několik nocí, protože jsem se opravdu zníčil, ale jdu zase dál.
Uvědomil jsem si, že mi Minho dal to, co jsem si vždycky přál. Něhu, oddanost, lásku a teplo, taky důvěru až do samého konce. Též si myslím, že mě proklíná, protože jemu jsem po sobě nezanechal nic, možná jen díru v srdci a to jen možná. Pokud jsem tam vůbec nějaké své místo měl.

Za touhle kapitolou života jsem chtěl udělat tlustou čáru a nechat si jen šťastné vzpomínky. Vzpomínky na ty dny, které jsem byl s klukama a bavili jsme se. Kdy jsem pochopil, co je to slovo zábava.
Na dny, kdy mě Chan svýral v objetí, protože prostě chtěl.
Na dny, kdy jsme se s Changbinem aspoň trochu nehádali.
Na dny, kdy jsem byl s Hyunjinem a dával mi hřejivý pocit sourozenectví.
Na dny, které jsem byl s Minhem a mohl jsem cítit motýlky v břiše.

Na všechny tyhle dny, který se mi vepsaly do paměti, abych nezapomněl.

To všechno, co jsem udělal, byla pro mě záminka, abych mohl odejít.
Ten den u Minhovích rodičů by to všechno bylo vpohodě. Přešel bych to, ale viděl jsem tu možnost, že je lepší odejít naštvaný a rozhádat se s ostatníma, než abych odcházel a brečel mezi dveřma, že odejít nechci a pak si to rozmyslím.

Vím, že to bylo zákeřné, ale jiná možnost nebyla.