Napiš (Minsung) ✅

42🌺

„tak pojď semnou aspoň ven” žadonil, když jsem seděl na zemi a opíral se o stolek. Všichni už byli doma z práce, tak jsem si sedl na zem aby si mohli trochu odpočinout
„mně se ale nechce ven” odmlouval jsem a koukal na televizi.
„chce se tobě vůbec někdy něco?” zeptal se mě Chan a já se na něj zamyšleně podíval
„ale jistě, jist a spát” odpověděl jsem a čekal na zpětnou vazbu
„jako dítě” řekli všichni svorně a já stáhl čelo
„už zase?” mračil jsem se na všechny, co tu seděli
„to se pojď projít” Minho mě chytil pod ramenama a táhl na nohy
„ale já nechci” vzpouzel jsem se
„nezájem” z druhé strany mě chytil Hyunjin za nohy a odtáhli mě ke dveřím
„nemám vás rád” zakřičel jsem a obouval si boty
„taky tě máme rádi Sungie” zakřičeli na zpátek a Minho už mě tlačil z bytu ven.

×××

„vůbec nedbáte na moje city” nafoukl jsem tváře a coural se po chodníku
„to kecáš, kdybychom tě neměli rádi, tak tě necháme doma hnít” obejmul mě okolo ramen. Bylo z něho cítit příjemné teplo, ovšem v tomto horku, to nebylo úplně snesitelné
„násilím mě vytáhnout ven” kopl jsem do kamínků, který se mi pletl pod nohy a zíral na dlažbu, co tu byla
„kdybych tě pozval na rande, tak by jsi šel bez odmlouvání?” Minho se zastavil, otočil si mě čelem k němu a zadíval se mi do očí, jak mívá ve zvyku
„to nevím” šeptl jsem a nervózně se kousal do spodního rtu
„nevíš?” jeho levé obočí se nadzvedlo. Prsty na obou rukách propletl s těmi mými tak, že jsme stáli naproti sobě a ruce měli v oblasti prsou.
„nevím na čem jsem...” vydechl jsem a posmutnil. Bylo to pro mě nepříjemné. V jeho přítomnosti jsem vždycky přemýšlel, jak to mezi námi je, ale nikdy jsem si netroufl, se zeptat.
„jak moc ti bude stačit, když ti řeknu, že se ve tvé přítomnosti cítím dobře, užívám si každý polibek, který mi věnuješ nebo si můžu ukrást. Každý dotek, kterým mě obdaruješ. Tvůj úsměv, při kterém záříš jako slunce a tvůj zvonivý smích, který mě nutí milovat tvůj hlas?” jeho oči se za celou dobu neodtrhly, stále se díval do mých očí. Jeho rty se jemně chvěly a jeho stisk rukou zesílil
„stále mi to neříká na čem jsem” odvětil jsem. Neříkám, že mi to nestačilo. Bylo to to nejhezčí co mi kdy kdo řekl, ale chtěl jsem vědět víc.
„jsi hloupý?” nezvučně se zasmál a udělal krok blíže. Já jsem jen zavrtěl hlavou
„na čem asi tak můžeš být, ty trdlo?” na tváři mu pohrával líbezný úsměv
„právě teď na chodníku” kouknu jsem na cestu co se nacházela pod našema nohama
„taky se zachvilku můžeš nacházet v mé posteli” flirtovně mrknul, ale jeho jemný výraz z tváře nezmizel
„no dovol” zamračil jsem se
„když budeš můj, tak už to nebude trestný” cítil jsem se krapet nesvůj, řešit tyhle věci na ulici, no nic příjemného. I když jsem pohledy lidí naprosto ignoroval
„tvůj... budu?” v očích mi tancovaly malé otazníky
„chceš?” pustil mé ruce a dal je na moje teď už horké tváře
„chci” téměř neslyšně jsem zašeptal, přesto moje oči dávaly jasně najevo, co jsem říkal
„tak pojď semnou na rande Han Jisungu”

Další kapitola, kterou by to mohlo končit 😅 už třetí. Říká se třikrát a dost. Jenže se mi tím nechce moc řídit. 😁

Doufám, že se líbilo 🌺