Napiš (Minsung) ✅

50🌺

„tak přítel, no to byla doba. Kdy jsem ti říkal ať nám ho přivedeš ukázat?” na tváři Minhova otce se rozlil úsměv. V duchu jsem úlevně vydechnul.
„tak to ber jako dárek k narozeninám” Minho se uchechtnul
„ale jdi ty, no stále máme ještě hodinu k dobru, než začnou jezdit ostatní. Pojď, posaď se a pověz mi něco o sobě, Minho nám toho moc neřekl” Lee starší ukázal na gauč a sám si sedl zpátky do křesla
„to je pravda, jak nám mohl tak dlouho zatajovat tohle roztomilé stvoření” Minhova matka se div nademnou neroztekla.
„ehm, zase tak dlouho spolu nejsme” řekl jsem a posadil se
„to nemění nic na tom, že se s náma o tebe nepodělil” Pán Lee se na svého syna zamračil a já se jen mírně usmál
„jen nám řekl, že chodíš ještě do školy, trochu mě to zarazilo, ale tak proč ne, vypadáš rozumně. Děláš nějaký sport?” Minhův otec se stále vyptával a když se nevyptával, tak vrtal do svého syna. Celkem jsem mu záviděl. Nikdy jsem nezjístil, jaký to je poznat rodičovskou lásku a už vůbec ne takové srandy.
„no, teď momentálně žádný sport nedělám, ale hrával jsem basketbal” přiznal jsem. Je to už zhruba rok co jsem přestal, protože mě začali urážet za moji výšku a že se na hráče basketbalu nehodím. Tak jsem prostě odešel. Nakonec jsem jinou aktivitu nehledal.
„to je škoda, znám jednoho typka, co hrál basketbal a byl ještě o hlavu nižší jak ty. Byl to profík” pan Lee pokýval hlavou
„já jsem rád, že nic takového už nedělá, když jsem viděl naposledy co byl schopný si udělat, takový malý nemotora. Jednou to byl pád z mostu přímo do řeky Han a potom popálená záda vařícím čajem. Byl jsem překvapený” Minho se na mě podíval a naznačil mi, že jsem opravdu nemehlo
„ten pád z mostu bych ještě pochopila, ale jak se ti podařilo si popálit záda čajem?” nechápala Minhova máma a sedla si na druhé křeslo, co se nacházelo vedle gauče
„spěchal jsem za Minhem, no a jeden ze spolubydlících zrovna dodělal čaj a postavil hrnek na kraj stolku, jak jsem utíkal, tak jsem zakopl a když jsem ležel rozplácnutý na zemi, tak se zhroutil ten hrnek na mě, protože jsem trhl rukou a bouchl do toho stolku” vysvětlil jsem a hanbou sklopil zrak k zemi
„neuvěřitelné” poznamenal pan Lee
„dokázal by se podřezat i lístkem růže” drknl do mě Minho a já se na něj zle podíval
„to není pravda, nejsem zase takové nemehlo” bránil jsem se
„no nevím no, kdyby to šlo tak máš 9 životů” pohladil mě po vlasech a usmál se. On to snad myslel vážně
„musíš na sebe dávat pozor” poznamenala paní Lee a já jen kývl
„každopádně, mluvil jsi s Hyunjinem, Minho?”
„mluvil tati, řekl mi, že dneska nemá čas a nestihne se sem zastavit” odpověděl jako slušný syn
„to je darebák, neukáže se tu jak je rok dlouhý, ani se nepřijde podívat na svoji tetu a strýce. Ale ty jsi stejný” postěžoval si Lee starší, přesto to nebylo to, co mě zarazilo.
Jak Minho, tak Hyunjin předemnou zatajovali tohle a snad i zbytek
„už stihl aji vystrašit Jisunga, než jsme vyjeli”
„jen počkej až ho uvidím, se odsud zase tři dny nedostane” hrozila paní Lee.
„moment, takže tohle je ten Jisung o kterém nám tenkrát vyprávěl?” zeptal se pán Lee a Minho jen kývnul.

Byl jsem tak hrozně zklamaný. Jak mohli tohle udělat? Myslel jsem si, že jsme jako rodina, že si máme říkat všechno. Ze mě vždycky dostali všechno, ale mně se nikdy nic neřeklo.
Všechno dělali tak, abych nic nepoznal. Vždycky když byli spolu, tak se tvářili, jako že se neznají nebo, že se teprve poznali.
To by taky vysvětlovalo, že jsem ho nikdy dřív neviděl, když se sem nastěhoval, až po té dlouhé době. Celou dobu všechno řešil s Hyunjinem.
Bolelo to, ale nemohl jsem to na sobě nechat znát, protože by to poznali a rozhodně jsem nechtěl, aby se semlela nějaká hádka.

„ten malý Jisung, který tenkrát měl problémy a oni mu pomohli? Počkej, jak on to říkal, že prej s níma dlouho nebudeš, že jsi se dohodl s tím nejstarším, že po skončení střední odejdeš. Nikdy jsem si nemyslel, že se ti tři dokážou opravdu o někoho postarat. Jak dlouho máš do konce školy?” opravdu bylo moc "milé" tohle všechno slyšet
„tati” okřikl ho jemně Minho, bylo vidět, že z něj má stále nějaký respekt
„ne, to je dobré. Už jenom rok, pak končí naše dohoda a odcházím” osvětlil jsem a naznačil, že je to všechno pravda. Pro více důvěry a aby se neprojevilo, že jsem vážně raněný, jsem nechal na rtech prohrávat slabý úsměv
„vždyť tě donutili si to rozmyslet” pustil se do mě Minho
„já si to nikdy nerozmyslel. Držím to první slovo, co jsem jim dal, ne to druhé. Bylo to proto, že na mě Changbin naléhal, div se nerozbrečel” vyvrátil jsem ho z omylu.
„koukám, že jsi člověk svého slova” ozval se pán Lee a já jen přikývl.

Když už se Minho nadechoval, že začne znovu mluvit, tak se rozezněl domovní zvonek.
„hosté přichází, tak se aji přesuneme na zahradu” paní Lee se postavila a šla otevřít. Zároveň odešel i pán Lee za ní a já zůstal sedět s Minhem na gauči a odmítal jsem se na něj podívat.