Napiš (Minsung) ✅

49🌺

Auto zastavilo a pohled mi padl na velký dům. No říkejme tomu raději vila.
To by vysvětlovalo, to drahé auto. Jen jsem se nepohodlně ošil. Tohle nemůže dopadnout dobře. Otevřel jsem dveře a vystoupil. Sám sebe jsem přesvědčoval, že to bude dobré. Jenže moje úzkosti začaly klepat na dveře, abych jim otevřel. Hrdlo se mi stáhlo a srdce začalo bít rychleji, než kdy jindy. Zrychlil se mi dech a začaly se mi třepat ruce.
Bylo to tady, ta nevítaná navštěva. Chtěl jsem pryč. Někam zalézt a uklidnit se.

„jsi vpohodě?” Minho mi položil ruku na rameno a stál předemnou. Nemohl jsem kývnout na souhlas, protože bych lhal a vím, že teď by mi nevěřil
„ne” zavrtěl jsem hlavou, opravdu jsem nestíhal svůj dech a vypadalo to, že brzy padnu.
„uklidni se, podívej se na mě, dýchej zhluboka, to bude dobré. Snaž se dýchat pomalu” dýchal tak zároveň semnou a chytil mě za ruce. Nemohl jsem dělat nic jiného, než ho poslechnout. Podíval jsem se mu do očí a snažil se dělat to, co on.
Dech se mi stále zadrhával.
Rozhodně jsem necítil, že bych měl začít brečet. Měl jsem jenom strach.
„opravdu to bude dobré” ujišťoval mě a vtáhl mě do objetí.
„nikdo ti tu nic neudělá” šeptal a houpal semnou ze strany na stranu.

„oh Minho” ozval se ženský hlas a já se rychle od Minha odstrčil. Stoupl jsem si za něj a nechtěl vidět, kdo to byl.
„ahoj mami” v jeho hlase byla slyšet něha, když ji zdravil.
„kohopak to s sebou máš?” optala se a já slyšel, jak se přibližují kroky.
„to je Jisung” usmál se a ustoupil, aby na mě viděla. Jelikož jsem nechtěl být neslušný a ona byla od nás jen kousek, tak jsem musel pozdravit
„dobrý den” špitl jsem a koukal se na zem.
„oh zlatíčko, nemusíš se stydět ani bát” pohladila mě po tváři a usmála se, když jsem se na ni podíval
„je roztomilý” houkla k Minhovi
„já vím” pyšně si mě k sobě přitáhl.
Minho měl úplně stejný úsměv jako jeho máma, byl taky tak milý, teda ona se tak aspoň zdá, ale nevypadá to, že by byla zlá. Právě naopak.
Jen mám spíše strach z jeho otce. Nevím, co čekat.

„tak asi půjdeme dovnitř, ne?” podívala se na nás a Minho kývnul. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se svoji úzkost potlačit.
Pořád jsem si opakoval, že se nemůže nic stát, že to bude dobré, jak mi tu každý tvrdí.

Vešli jsme velkými vchodovými dveřmi do domu. Nacházela se tu hala, která měla uprostřed velký kulatý tmavě hnědý koberec a do dalšího patra vedly schody z obou stran. Dole mezi schody se nacházela vestavěná menší knihovna, dvě křesla, stolek a dvě lampy, které osvětlovaly jen místo kde se sedělo.
Po levé straně byla velká místnost, pravděpodobně to byl obývák, protože jsem z dálky zahlédl velký gauč a televizi, která visela na stěně, nic víc jsem nebyl schopný rozeznat.
Po pravé straně se nacházela prostorná kuchyně, byla moderně vybavená.
Celé dolní patro se zdálo více útulné, jak bohaté.

Vešli jsme do obýváku, kde v křesle seděla mužská postava staršího věku. Obývák měl na stěnách pár rodinných fotografií a všude kde bylo místo se nacházela nějaká rostlina v květináči. Či v každém rohu stala menší palmička. Na stole, co se nacházel před gaučem byla váza s četstvými květinami. Bylo to tak příjemné.

„ahoj tati” pozdravil Minho a muž se z křesla zvednul
„nazdar synu, to je taky dost, že se taky objevíš” přišel k němu a poplácal ho po zádech
„ale tak, všechno nejlepší” popřál mu a dal dárkovou tašku, kde se nacházela láhev nějakého alkoholu
„to mi ani nepřipomínej, už zase jsem o rok starší” povzdechl si a jeho pohled se přemístil z jeho syna na mě.
Na sucho jsem polkl a čekal co přijde.
„a tohle je?” ukázal na mě a Minho se vrátil ke mně
„tohle je Jisung” představil mě
„nějaký tvůj kamarád?” stále si mě prohlížel. Byl jsem nervóznější víc, než venku.
„ne, to je můj přítel” opravil ho Minho a jeho otec si to mířil ke mně. Zastavil se kousek předemnou a neustále ze mě nespouštěl zrak.
Po chvíli se nadechl a já se připravoval, že od tud vyletím, jak namydlený blesk.
„tak přítel, no...”