Napiš (Minsung) ✅

54🌺

Seděl jsem v autobuse který jel přímou linku do jedné menší vesnice, kde by se měla nacházet moje babička. Mezi svými věcmi, jsem měl dokonce i její fotku a adresu. Už si nepamatuju, jak se to ke mně dostalo. Každopádně jsem to teď bral jako záchytný bod.

Možná jsem se zachoval moc impulzivně, ale neměl jsem rád, když se o mně mluvilo s cizíma lidma a pak tohle všechno. Bolelo mě že mi to prostě neřekl, ani jeden z nich. Asi to je nepodstatné, ale pro mě to podstatné je. Hyunjin mi je věkové nejblíže a ještě jsem jsme spolu trávili každý náš volný čas, tak proč?
Nemohl říct „hele přes chodbu bydlí můj bratranec, tak aby jsi to věděl" ne oni mi prostě zatajili všechno a pak se diví, že se chovám takhle. Důvěřoval jsem jim dost dlouho a zjištění že mě vynechali, bolelo.

Po dvouhodinové cestě jsem byl konečně na místě. Vystoupil jsem z autobusu a vešel vstříc vesnici.
Řídil jsem se podle paměti, kudy bych měl jít. Ovšem, mám adresu, ale čísla na domech tu byla jaksi rozházená. Jako si pamatuju.
Vešel jsem do jedné z ulic, kde jsem si byl jistý, že byl ten dům s zahrádkou, kde každý rok kvetly červené tulipány.
Ten dům se nacházel na konci.
Stal jsem před ním a porovnával s fotkou, co jsem držel v ruce. Byl to opravdu on. Zahrádka byla krásně upravená, okna umytá s všechno perfektní.
Musel jsem se dlouho přemlouvat abych zazvonil na zvonek, co byl u branky a čekal jsem.
Stále jsem si prohlížel onu fotku, ale jen do té doby dokud jsem nezaslechl otevírání dveří a kroky. Zvedl jsem hlavu s naskytl se mi pohled na starou ženu. Byla upravená a opečovávaná. Byla to ona.
Neposedné slzy se mi začaly kutálet po tvářích

„oh, stalo se něco dítě? Pročpak pláčeš?" dívala se na mě zmateně
„babi" knikl jsem
„babi?" její pohled byl opravdu zmatený
„to jsem já, Jisung" podal jsem ji fotku, kde mě držela v náručí před tímhle tím domem
„můj malý Sungie?" zeptala se mě a já jen pokýval hlavou
„dítě moje, pojď sem" roztáhla ruce a já ji vběhl do objetí. Pláč byl každou chvilku intenzivnější.
„neplač" odtáhla se ode mě a utírala mi slzy
„všechno je dobré Sungie" utišovala mě
„pojď dovnitř, všechno mi povíš" táhla mě za ruku do domu. Uvnitř to bylo útulné. Vehnalo mi to pocit pohodlí, ale jen do té doby, dokud jsem nepatřil dva lidi sedící u stolu. Přes zaslzené oči jsem se snažil zjistit kdo to je
„nestůj tak a pojď" popohnala mě
„posaď se" ukázala na jednu z volných židlí, co tu byla a já tak udělal.
„nevím jestli si je pamatuješ, každopádně to je tvoje teta a strejda Sungie" ukázala na ty dva sedící u stolu
„Sungie?" ozval se ženský hlas a já kývnul
„to není možné, vyrostl jsi a co ty slzy?" prohlížela si mě
„jak dlouho tu jsi? Je tu i tvoje matka" zeptal se muž sedící vedle mě. Utřel jsem si slzy abych lépe viděl
„matka tu semnou není a já tu v Koreji jsem už celkem dlouho, už od svých třinácti. Poslali mě sem na intr, po roce mě z něho vyhodili, protože ho přestali platit, takže jsem zůstal u studenta, co tam zrovna končil, jsem s ním a ještě dalšíma dvěma do teď"
Vysvětlil jsem jak to teď je
„jak je to možné? Prostě tě jen tak poslali pryč?" zeptala se babička
„proč jsi nás nevyhledal dříve?" zeptal se strýc
„já.... Nebyl jsem schopný si po té dlouhé době vybavit tváře své rodiny. Včera to byl impulz, který mě donutil to zkusit" přiznal jsem, bylo mi celkem hamba
„nic se neděje, je to jasné, snažila se tě od nás odstřihnout a taky se ji to povedlo" tetina tvář zvážněla
„co to bylo za impulz?" babička na mě koukala a čekala, až ji to řeknu. Každopádně nemělo smysl ji lhát
„lži, rána pod pás a cit, který by se dal přirovnat k lásce. Říkal jsem, že žiju se třema klukama, za celou tu dobu jsem si k nim vytvořil rodinné pouto. Jenže se pak přistěhoval nový soused naproti do bytu. Tak nějak se to semlelo, nejdříve jsme si psali, aniž bysme věděli, že bydlíme naproti, a pak se to tak nějak stalo, no a včera jsem s ním byl na oslavě narozenin jeho otce a dozvěděl se, že jeden z těch kamarádů, je bratranec mé polovičky. Všichni to věděli a nikdo mi to neřekl. Žiju s níma a dozvěděl jsem se to jako poslední a ještě v nesprávnou dobu. Dotklo se mě to. Naučili mě pravdomluvnosti a abych jim říkal všechno, co mi leží na srdci i to co mě trápí. Jen mi už neřekli, že pro ně to neplatí. Bydlím s rodinou někoho do koho jsem se zamiloval a ani mi o tom neřekli, ještě jsem ho kryl. Protože jeho strýci bylo řečeno, že nemůže přijít, protože si musel něco zařídit, ale přitom byl doma a válel si šunky"
Položil jsem si hlavu do dlaní
„aaa láska bolí, co?" poplácal mě strýc po zádech
„to je přesně ten impulz. Ranilo tě to, protože ve vztahu jde o důvěru a vzájemně si máte všechno říkat. Pakliže ti neřekl ani jeden tuhle podstatnou informací, tak se nedivím. Hlavně, nebylo to impulzivní. Impulzivní by to bylo v případě, že k té osobě nic necítíš a je jedno jestli je to muž nebo žena. Je jasné, že se tě to dotklo, vlastní rodiče tě odkopli, poslali na intr do jiné země lépe řečeno, nepamatoval jsi si jedinou osobu z rodiny, je to těžké. Ale to je láska Sungie, ta je slepá" teta měla pravdu, celou dobu jsem bezhlavě chodil za Minhem, protože jsem chtěl být s ním a cítit ten pocit. Nakonec se na mě osopí, protože jsem si nerozmyslel svůj odchod. Konec konců, on byl ten kdo mi řekl, že i když budu chtít odejít, tak se to nějak udělá, že i tak budeme moct být spolu. Nebo to myslel tak, že nebude mít smysl pokračovat?