Napiš (Minsung) ✅

37🌺

Seděl jsem na zemi s narovnanými zády, protože každý další pohyb mi vytvářel větší bolesti, než ve skutečnosti jsou.
Jsem takové nemehlo, mlátil jsem se dlaní do čela
„co to děláš?” zastavila mě Hyunjinova ruka
„kdyby náhodou, tak tady nejsem” překulil jsem se na čtyři a pomalu se plazil do pokoje
„o čem to mluvíš?” zeptal se Chan, jenže jeho odpovědí se stalo ťukání na dveře
„přesně o tomhle” zaksichtil jsem se a přidal na rychlosti
„jenže já ti řekl, že teď nikam nepůjdeš, někdo se ti o tu popáleninu na zádech musí starat, takže zůstaň tady” Changbin mě chytil za lem tepláků a táhl mě zpátky tam, kde jsem seděl. Byl jsem bez trika, takže jakoukoliv další společnost jsem nechtěl

„Minho, co tě sem přivádí?” zeptal se ho Chan hned, jak otevřel dveře
„Jisung” odpověděl prostě, ale i přesto byla slyšet něha v jeho hlase.
„tak to pojď dál” Chan ho pustil dovnitř a měl na tváři úsměv. Jen jsem si povzdechl a hledal něco, čím si zakryju horní část těla
„ani se o to nepokoušej” zastavil mě Bin s vytrhl mi z rukou deku
„nezakrývat” dodal a varovně se na mě podíval
„fajn” odsekl jsem a zkřížil jsem si ruce na prsou.
„nazdar Minho” zamával mu Hyunjin, který do teď něco luštil v módním časopise. Minho na něj jen mávnul zpátky a pohledem spočinul na mně. Jen jsem nadtvednul obočí a zaregistroval, jak se ke mně blíží.
„

ani na to nemysli” varoval jsem ho, když se jeho ruce natahovali na mě
„proč ne? Říkal jsem, že si pro tebe dojdu” trhnul ramena a obešel mě tak, aby měl výhled na moje popálené záda. Dost dobře jsem věděl, že jsem tam měl krásný červený flek.
„Wau, jak může být někdo takové nemehlo” uchechtnul se
„Han Jisung” opáčil Changbin a napil se svého čerstvého čaje. Hrnek byl ovšem na druhé straně a co nejdále ode mě
„no dovol” osopil jsem se na něj
„nedovolím, mám snad já na zádech popáleninu?” podíval se na mě Bin s nadzbednutým obočím
„ne” pomalu jsem se zvedl na nohy. Minhovy ruce mě chytily za bok a pomohl mi  vztát. Lhal bych, kdybych řekl, že ten dotek semnou nic nedělal. Naopak mi to rozehnalo v břiše hejno motýlů.
Když jsem pevně stál nohama na zemi, tak mě pustil. Obešel mě a přidřepl si předemnou
„tak lez” poukázal na svoje zada
„to nemyslíš vážně” zavrtěl jsem hlavou, ale nemohl mě vidět
„myslím, tak dělej” popohnal mě a já neochotně lehnul na jeho záda.
Pomalu se semnou zvednul a pořádně mě přidržoval, abych nespadl
„ještě dneska vám ho vrátím” oznámil a Chan mi podal do ruky učebnici matiky
„oh, klidně si ho nech” usmál se Changbin a mrknul na mě
„neříkám, klidně si ho nechám” Minho se semnou na zádech rozešel pryč. Cítil jsem se opravdu jako malé dítě. Ale bylo to pohodlné. Nechápu, proč ho pořád odmítám. Vlastně je to fajn.