Na vodě

46| Přiznání

Nějakou dobu jsem musela čekat, než vůbec otevřeli výdejní okénko. Pak jsem si s horkou kávou a koláčem sedla k dlouhému stolu v rohu, tak abych byla co nejvíc neviditelná (bohužel jsem taky byla v celé jídelně skoro jediná).

Přinutila jsem se nasnídat, ale prázdné místo v srdci jsem tím nezaplnila. Bezmocné myšlenky a snahy vyřešit celý problém se mi honily hlavou, nic jsem však nevymyslela, ocitla jsem se zkrátka v pěkně prekérní bryndě.

A vůbec se mi nechtělo vracet. Bylo mi jedno, jestli se ostatní vypraví dál beze mě, leč jít na jednu loď s Lukem s Agnes přes uličku (řeku) nepřipadalo v úvahu. Možná bude fajn, když se seberu a skočím na první vlak domů. Prázdninové dobrodružství skončilo tragicky, tak proč ho prodlužovat.

Zrovna jsem usrkávala druhé kafe, když jsem si ke svému zděšení všimla  Kaidena, jak si to přes jídelnu, již zaplněnou vodáky, mašíruje ke mně. A nevypadal už zdaleka tak pohodářsky jako když jsem ho viděla naposledy.

Beze slova si sedl naproti mě. Ošila jsem se neblahým tušením. Ví to.

Hleděla jsem mu do ztrhané tváře a čekala až promluví. Přeskočil mu při tom hlas:

"Agnes... Ona... přiznala se mi, že měla s Lukem poměr."

Povzdychla jsem si. Kéž bych mohla část bolesti převzít za něj. Tohle si nezasloužil. Kaiden je dobrák, i když se navenek umí naparovat, posmívat se ostatním či se nad nimi povyšovat. Asi by byl zákeřným nepřítelem, je však také věrným přítelem.

"Říkala, že prý byli opilí..." přejel si rukou po tváři, jako by nevěřil vlastním slovům. Jako by mu to celé připadalo jako sen.

"Zas tak moc ne," odfrkla jsem si, "Rozhodně se zdáli dost střízliví na to, aby si uvědomovali, co dělají."

Kaiden se na mě zaměřil:

"Nevypadáš překvapeně. Čekal bych, že tě tou informací zaskočím trochu víc."

V tu chvíli jsem měla mlčet. Strategicky by to bylo rozumnější, ba dokonce by se nikdo nedozvěděl, že jsem to věděla... a zatajila. Ale i já jsem se rozhodla přiznat. Než jsem však stačila cokoliv vyřknout, Kaiden se na mne podezřívavě obořil:

"Mimochodem, kde jsi byla ty, když se do toho spolu dali? Proč jsi nebyla s nima? Jaktože jsi skončila ve stanu se mnou?!" (Trošku směšná výčitka, vzhledem k tomu, že já našla ve svém stanu jeho.)

"Byla jsem u jezera," hájila jsem se.

"Jasně," vybafl, "Jak jinak. Caitlin jako vždycky zdrhla, když jí hry připadaly moc mimo její komfortní zónu. Proč se tomu jednou nepostavíš čelem? A ne jako srab?"

To mě trochu dopálilo. Myslí si, že mě zná natolik dobře, aby mě mohl soudit?!

"Kdybys neodešla, nezůstali by spolu sami," procedil mezi zuby Kaiden. Hodit vinu na mě zřejmě shledal nejjednodušší variantou, jak si ulevit od svého vzteku a ponížení. Nevzal vůbec v úvahu, že to on se kdovíkde opozdil a pak to zalomil, čili si svou přítelkyni nepohlídal. Nemluvě o tom, že ji dlouhodobě kontrolovat nemohl. A Agnes by možná tu blbost jednou stejně udělala. Jejich vztah nebyl položen na základech vzájemné lásky, čímž byl možná od začátku odsouzen k zániku. Agnes byla vždy spíše majetnická (žárlila na mě), než že by Kaidena tak zbožňovala jako on ji.

"Musela jsem odejít," pípla jsem tiše, téměř neslyšitelně, "Luke... Luke to na mě zkusil."

Pár vteřin bylo ticho. Už jsem si začala říkat, jestli mě Kaiden vůbec slyšel. Opakovat to nebudu, nedokážu to vyslovit znovu, bylo mi to příliš trapné. Pak ale zareagoval. A ani vzdáleně tak, jak by v takový moment měl. Snesla bych, kdyby mi vyčítal, že jsem o tom věděla a nezachovala se jako kamarádka, která mu poví pravdu. Sic i to by mne ranilo, poněvadž přátelství je to jediné, co mě pojí s mou spřízněnou duší. A raději to, než Kaidena ztratit úplně.

Jeho odpověď, bez rozmýšlení zbrkle vyřčená, s nahromaděným hněvem, jenž v sobě dusil, mi vyrazila dech:

"Kdybys mu dala ty, nevyjel by po mý holce."

Zůstala jsem sedět jako opařená. Zalapala jsem po dechu. Tímhle to trochu přehnal, ne? Takhle se tedy kamarádi nechovají.

Měla jsem snad po něm chrstnout tím zbytkem kafe nebo se uraženě zvednout a odkráčet, já se však nezmohla vůbec k ničemu. Kaiden mi ukřivdil a slovně mne zneuctil, svým výrokem víc než přestřelil.

Jako by mu zpětně došlo, co vypustil z úst, natáhl se omluvně po mé ruce, já však ucukla.

"Caitlin... Promiň, nemyslel jsem to tak," omluvil se. Svá slova vzít zpět nemohl. Nato se zvedl z lavice a vydal se pryč, ponechávajíc mezi námi mnoho nevyřčeného.