Na vodě

26| Ve víru tance

První si mě všiml Luke. Mávl na mě z masy tančících a pozpěvujících lidí a sotva jsem přistoupila blíž, rovnou mě vtáhl do kola.

"No? Tak kdo o Cait pochyboval?" usmíval se rozjařeně a ležérně mě vzal kolem ramen. Plaše jsem se uculila.

Agnes vypadala, že jí je to šumafuk, Kaiden nasadil neproniknutelný výraz, z něhož nešlo vyčíst, jestli tohle očekával nebo ne. Prohru vzal ale celkem statečně:

"O hodně bys přišla, kdybys nepřišla."

Povytáhla jsem obočí. Že by ironie? Většina lidí tady vypadala, že už má dost upito. To byl patrně taky důvod, proč se nikdo nezdráhal připojit svými hlasy k muzikantům kdesi v davu, sebefalešněji zpívajíc. Vlastně to tu bylo spíše hromadné hudební vystoupení, i když pár šťastlivců s kytarami zřejmě udávalo základní tempo.

Když jsem byla nucena připojit se ke všeobecnému trsání, vesměs založenému na improvizaci a individuální kreativitě, zalitovala jsem, že jsem se tohohle trapasu nevyvarovala. Klasická pop music by se snad dala podchytit snáze. Tohle byly ale takové vykopávky... Nejsem typ, co by se odvázal a poddal všeobecnému veselí. Nikdo tu neřešil, jak imbecilně vypadají jeho příšerné taneční kreace, jak se tu smyslové ústrojí marně snaží ignorovat pach potících se podpaží a alkoholového odéru a jak vzdáleni jsou tu jakékoli  taneční eleganci, rytmu, ba kolikrát i správným slovům písniček. Jediné, co chybělo k totálnímu propadáku, bylo karaoke jednotlivců.

Červená až za ušima (i vzhledem k vedru a osvětlení z ohňů v krbech) jsem se snažila nějak tanečně pohybovat, už proto, že se zpěvem to bylo ještě tragičtější, a těžko můžu v tom chumlu v pohybu stát jako solný sloup. Vypadala jsem nejspíš jako totální nemehlo, nevěděla jsem, co s rukama, jaké kroky nohama... Většina písní navíc neměla zrovna vhodný nebo pravidelný rytmus.

Agnes se samozřejmě vlnila jako nějaká sexy tanečnice, zpozorovala jsem u ní snad i shuffle dance. Vypadala přesně jako modelka na diskotéce, pohazujíc vlasy a kroutíc se v bocích. Nikdy bych si netroufla tak natřásat zadnicí, ale pánskému osazenstvu to nepochybně lahodilo a já záviděla všem, kdo v tanci vynikal víc než já. Čili všem.

Luke měl pohyby decentnější, ale vzhledem k vypracovaným pažím nějaké drobné podivně vypadající pohyby rukama zanikly v obdivu svalů. A hlavně znal kupodivu nejvíc slov z těch tábornických písniček, takže mocným hlasem překřikoval ostatní hulákající podnapilé a pobízel ty nás, co držely ústa raději pevně zavřená, k výkonu.

Při pohledu na Kaidena jsem vždycky málem vyprskla smíchy. Konečně něco, v čem byl vážně (s prominutím) stejný dřevák jako já. Jako bych se dívala do zrcadla. Chudák taky nevěděl, co počít s končetinami a hudbou dohromady. Pohazoval divně rukama a pohupoval se v bocích, se svým nezaměnitelným výrazem sebejistoty ve tváři, jako by si myslel, že mu to kdovíjak jde. Tancoval prostě takovým tím směšným způsobem člověka, který se křečovitě drží rytmu, ale nějak mu to tam pořád nezapadá.

Radši jsem se mu pohledem vyhýbala, ale občas jsem prostě potřebovala najít inspiraci, abych tančila jako ostatní. A bylo snazší kopírovat Kaidenovy pohyby, než se marně pokoušet o totéž co Agnes. V některých chvílích se třeba hromadně šlo do kolen nebo poskakovalo, to jsme si pak s Kaidenem vyměňovali šťastné pohledy těch, kteří jdou konečně nastejno s davem.

Náhle se Agnes naklonila ke Kaidenovi. Pochopila jsem, že si chce odskočit, přepudrovat nos nebo co já vím. Tančili jsme chvíli jen ve třech, pak se odporoučel i Luke, do fronty na pití. Nejradši bych si taky našla záminku, jenže jsem odmítla nápoj, a tak by bylo divné, kdybych si to rozmyslela a šla Luka doprovodit (taky by si to mohl špatně vyložit). Opičit se po Agnes by zase značilo, že za ní dolejzám, jít do stanu by narušilo sázku a u stolů bylo plno, navíc bych vypadala jak stará babka, co si musí po trošce pohybu odfrknout (ne že bych si ráda nesedla). Kaiden by s Lukem snad i šel, ale patrně mu bylo blbé nechat mě na "parketu" samotnou. Zrovna my dva jsme ale o trsání navíc moc nestáli. Rozpačitě jsme spolu ale stejně zůstali v tanečním chumlu.

Zpěváci třískali do kytar a kolem nás se zvedaly decibely hlasů. Teď už jsme jen těžko těkali pohledy jinde, mimo toho druhého. Potlačovala jsem smích nad našimi kreacemi, Kaiden se neudržel a při jednom z mých obzvlášť nemožných pohybů mu zacukaly koutky. Načež jsem se já začala tlemit, afektovanost zanikla ve všudypřítomném rámusu.

"Bože, co to jako má být!?" chechtala jsem se, když Kaiden rukama předváděl rolování.

"Co říkáš?" křičel na mě on.

"Že to vypadá jak namotávání toaleťáku, ty troubo!" zařvala jsem mu do ucha.

"Ahá! Tak to skvěle pasuje k tvýmu podupávání, jako by se ti chtělo na záchod!"

"No dovol, tohle je jeden z mých nejlepších kroků!"

"Jó, měla bys zapojit i boky," chechtal se a sám mi to názorně ukázal, což vypadalo tak komicky, že jsem se smíchy doslova popadala za břicho.

Záhy jsme se spolu překřikovali v inscenaci písniček typu "Ruty, šuty, Arizona, Texas", bylo to tak trapné, až  k popukání. Slova jsme uměli asi tak stejně mizerně, takže jsme se pořádně chytali jen v refrénu.

Kaiden mě chytl za ruce a roztočil dokola, všechno kolem mě vířilo, točila se mi hlava, ale nepřestávala jsem se smát. Málem jsem sebou hodila o zem, ale rozesmátý Kaiden mě chytil. Následovalo takové to efektní dámské zalomení v pase s pohozením vlasů, v našem podání spíše než Hříšný tanec jakési napodobení afrického kmene. Další otočka tanečnice byla zajímavá tím, že ji performoval tanečník.

Hudba vířila, neharmonické zvuky se vyluzovaly, pohyby měly k tanci daleko. Ale s Kaidenem byla zábava. A já byla šťastná.