Na vodě

12| Levitace

V noci jsem tvrdě spala. Po fyzické námaze jsem byla unavená tak, že mi ani nevadilo spát na tvrdé zemi. Když jsem se však ráno probudila, celé tělo jsem měla rozlámané a bolavé. Ospale jsem zívla. Kluci nás nepříliš citlivě vzbudili rozepnutím stanu a zvoláním "Vstáváme!".

"Hej, tě nikdo nenaučil klepat?" protestovala hlasitě Agnes a strkala Kaidenovu hlavu ven ze stanu, "Co kdybychom se zrovna převlékaly!?"

"Caitlin nevypadá, že by byla už tak daleko. Spíš sotva procitla."

Hodila jsem po něm to, co jsem měla po ruce, aniž bych mířila. Mikina zasáhla Agnes, zrovna se k němu nahýbala, aby mu na cestu vlepila pusu.

"Ups," ušklíbla jsem se a vzepřela se na loktech.

Kaiden zmizel venku. Agnes se začala svižně převlékat. Asi bych sebou taky měla hodit.

Vylezla jsem - ne zrovna elegantním způsobem - ze stanu. Nazula jsem se do prochladlých bot a přitáhla si mikinu k tělu. Svěží letní ráno bylo poměrně chladivé, jak jsem našlapovala mokrou trávou. V kempu se začínaly věci uvádět do chodu. Vodáci šmejdili okolo stanů, vařili si snídani, balili věci. Na toaletách se stála fronta na záchod. Větší fronta nás pak čekala u občerstvení, ale přišli jsme na řadu velmi brzy. Šla jsem tam jen s Agnes, Kaiden s Lukem mezitím na vařiči ohřívali vodu.

Mlsně jsem pokukovala po muffinech a koblihách, vystavených u pultu. Agnes vzala pro všechny housky s džemem.

"Zaplatila bych si to za sebe," začala jsem.

Mávla rukou:

"Prostřídáme se, příště to můžeš koupit ty."

Pokrčila jsem rameny. Připadalo mi lepší, aby si jídlo financoval každý sám, ale budiž.

"Čaj nebo kafe?" zeptal se Luke, když nás viděl přicházet.

"Kafe," vyhrkly jsme unisono. Agnes se na mě usmála. Aspoň něco máme společného.

"Nechceš usnout na lodi, co," uchechtl se mi Kaiden. "Převrhla bys pak celou kánoj i s loďákama."

"Včera sis dala do těla, viď?" zeptal se Luke téměř se zájmem.

"Jsem v pohodě," řekla jsem a ignorovala bolest paží, když jsem přebírala plechový hrníček kávy.

"Cukr?" podal mi ho Kaiden.

"Díky."

"Já nesladím," odmítla Agnes, když jsem jí nabídla.

Usrkla jsem si nápoje a bylo mi mnohem tepleji. Sice nevím, jak dnes dokážu upádlovat snad ještě delší trasu než včera, ale aspoň se na to posilním. Vlastně i na tuhle podivnou bandu.

"Dneska nás čeká první šlajsna," nadhodil Kaiden, "Začátečníci by měli počítat s potenciálním neúspěchem, to jest osvěžující koupelí pod jezem. Doporučoval bych mít toho na sobě co nejmíň, páč všechno pak bude mokrý."

Tvářila jsem se, že se mě to netýká. To tak, zima jak v morně, a já pojedu jenom v plavkách, ne. Přesto jsem si pod vestu vzala jen tílko a kraťasy.

Boření stanů probíhalo už rychleji než včera. Loďák se mi tedy bez pomoci zavřít nepodařil, ale když mi ho Luke pevně utáhl, byla jsem mu za to vděčná - nechtěla bych pod jezem lovit ještě ponožky či kosmetickou tašku.

Odtáhli jsme kánoje do vody. Další vodáci se řadili do proudu. Pěkně jsem si nabrala vodu do bot, než jsem nastoupila na palubu. Docela ráda jsem pak pádlovala, abych se zahřála. Konečně ale na hladině zajiskřily první sluneční paprsky. Vypadalo to na další parný den.

Dostali jsme se do části řeky s drobnými či většími peřejemi. Klouzali jsme po přelévajících se vlnkách, nebylo třeba tolik pádlovat, práce zůstávala spíš na kormidelnících. Občas poměrně nehezky drhnul nějaký šutr o dno kánoje. Když se to stalo asi popáté, přestala jsem zadržovat dech. Kdyby se tím dala loď proděravět, už bych patrně cítila čvachtat v botech vodu. Těžko bych to tedy poznala, neboť i teď mi v nich čvachtalo. Dnes už tedy bez ponožek, sláva. Připadala jsem si jako ostřílená vodačka. Jen jsem byla jedna z mála, kdo se odmítal vzdát vesty.

"Kámen před náma," hlásila jsem. Luke mě asi přeslechl, protože se zrovna smál něčemu, co řekl Kaiden. Šutrák trčel z vody, omývaly ho zpěněné peřejky. Nebyl zrovna malej, ale nějak jsem si myslela, že přes něj přejedeme jako přes všechny ostatní.

Nepřejeli.

Najeli jsme na něj přímo. Zadrhnul u přídi, cítila jsem tvrdý povrch pod nohama. Pak jsme se zcela zasekli.

"Tys ho neviděla!?" rozčiloval se Luke.

"Myslela jsem, že ho přejedeme..."

"Takovej špičatej??" Luke se snažil natočit loď, odpíchnout se ode dna, zalomcovat s lodí, abychom sklouzli na stranu a z kamene pryč. Jenže tu bylo hluboko a na kameni jsme uvízli tak prekérně, že se nešlo hnout z místa.

"Nejde to," řekl po chvíli snažení kormidelník.

"Co budeme dělat?"

"Počkáme támhle u břehu," houkl Kaiden, Agnes se za námi ohlížela. Nemohli v tekoucí vodě zacouvat zpátky, aby nám pomohli.

Luke vystoupil do vody. Smočil se v ní až po pás. Zatlačil pořádně do kánoje a ta se konečně pohnula. Zabral ještě jednou a byli jsme uvolnění.

Lekla jsem se, že mu teď odpluju i s lodí a oběma pádly, neschopna řídit směr. Snad by mě pak zachytil Kaiden s Agnes, ale kdyby ne, popluju si pozadu do světa.

Luke loď nepustil, ani když se dala do pohybu. Neviděla jsem to, ale nějakým způsobem se dostal zpátky dovnitř, obdivuhodné.

Za chvíli už jsme frčeli po proudu dál.

"Hlaš mi ty šutry, prosím tě. Tu kánoj budeme později vracet."

Kývla jsem.

"Jste se tam nějak zasekli, ne?" dobíraly si nás hrdličky, "Až tu poplujem příští rok, mohli jsme vás vyzvednout."

Něco mi říká, že to už tu budou beze mě.

"Pojedem za váma," pravil Luke a zařadili jsme se za ně, kopírujíc jejich směr. To bylo jistější. Překážky v cestě tak hlásila Agnes.

"Kámen nalevo, pozor!"