Na vodě

19| Retrospekce

Nadcházející jez už se nám tak hladce sjet nepodařilo. Ačkoliv jsme s Agnes pádlovaly poměrně včas, po dojezdu se raft otočil o 180°, načež se Kaiden s Lukem nesnažil čelit proudu a už nechali dotočit celé kolečko.

"Á, třistašedesátka, ta nemohla chybět... Příště zabírejte ze všech stran stejně, a ne že se někdo bude flákat!" podal ihned nevyžádané zhodnocení Kaiden. Málem si tím vysloužil pleskanec pádlem.

"Nenajeďte na ten šutr!" zvolala v poslední marné snaze Agnes, zatímco kormidelníci nemáchali pádly, ale pěstmi.

"Najedem přímo na něj," prorokovala jsem ohromeným, tichým hlasem.

"Toč to, toč to!" řval pak vzadu jeden na druhého, ale bylo pozdě. Posadili raft přesně na vrchol vyčnívajícího skaliska.

"A jsme tam."

"Někdo musí do vody," povzdechl si Kaiden a začal se štrachat z lodi ven, "Je tu celkem mělko, ale pozor na šutry..."

Ani nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale vyhrkla jsem:

"Jdu ti pomoct."

Luke pozdvihl obočí, Agnes překvapením zapomněla protestovat. Snad byli i rádi, že se nemusí namáčet - já už mokré boty měla. A Kaiden to zřejmě vzal logicky - ze svého místa za Agnes mohl raft posunout zleva, čímžpádem člověk z pravé strany dával smysl.

"Vem to za to držadlo, já zatlačím odsaď," instruoval.

Popadla jsem provázek a zatáhla za loď silou, jakou bych očekávala, že loď strhne a přejede přese mě. Opak byl pravdou. Nehla se ani o píď.

"Mám taky vystoupit?" nabízela se dychtivě Agnes.

"Nemusíš, zvládneme to." Kaiden se vodou přebrodil na mou stranu a společně jsme tahali za raft. Konečně trochu povolil a vysunul se ke straně. Nakonec jsme uvízlé plavidlo vystrčili zpátky do proudu.

"A je to," usmála jsem se.

"Jo, umíme být i dobrej tým."

Radost z jeho slov rychle vystřídala suchá poznámka od přeživších na palubě:

"Tak nasedejte, ať neodjedem bez vás."

Kaiden mě vybídl, abych nastoupila první, že on zatím pozdrží raft, toužící už už se nechat unášet po proudu. Tohoto gesta jsem hodlala využít, současně mi ovšem došlo, že dostat se zpátky nebude tak jednoduché jako vyklouznout ven. Když zkusím přehodit nohu přes okraj, nemusím se vytáhnout nahoru, navíc mi jedna končetina zůstane tam a druhá onde. Nebo můžu vsadit na jistotu, čili vydrápat se nahoru po břiše a zbylé tělo už tam prostě nějak dotáhnout. To tedy nebude vypadat příliš ukázkově, zvlášť vystrčená zadnice nebude zrovna k chlubení.

Na přemýšlení nebyl čas, všichni na mě čekali. Přistoupila jsem k boku raftu ještě nerozhodně, jaký způsob vlezu využiji. Voda mi byla do pasu, ale všimla jsem si kamene, na který bych si mohla stoupnout a snáze se tak vyhoupnout vzhůru.

Sotva jsem tak však učinila, na šutru mi samozřejmě chodidlo uklouzlo a ruka místo zachycení marně zašmátrala po příchytných bodech. Byla bych upadla přímo do vody (a snad i na nějaké podvodní skaliska), nebýt Kaidena, který byl tak blízko na to, aby mě zachytil.

"Že už tady tohle jednou bylo?" zajiskřilo mu v očích a já si uvědomila, jak se mi na něm přesně tenhle uličnický a současně vědoucí pohled líbí. (Přirozeně z přátelského pohledu.) Situace, kdy jsem se ho tehdy chytila na zledovatělé cestě, jako by právě probíhala znovu. Několik vteřin jsem v úžasu a podivném rozpoložení, držena v náruči nedávného nepřítele, jakoby nevnímala nic jiného než tohle déjà vu.

Konečně jsem se trochu vzpamatovala a pokusila se vrátit mu odpověď v obvyklém stylu:

"No, od minulejška ses vylepšil, už mě chytáš sám."

"To víš, budu tě teď mít před sebou celou cestu, tak nejsem zvědavej na zmoklou slípku."

Pustila jsem se ho. Zachvěla jsem se, patrně z té studené vody, ve které jsem stála.

"Díky."

"Nechceš, abych ti pomohl i do té lodi?"

"To už je na nás," vložila se do toho Agnes téměř nesmlouvavým tónem. Sama se však nikterak nepokoušela o pomoc, takže jsem přijala nabízenou Lukovu ruku a do raftu se víceméně díky němu dostala.

"Na tohle bys měla někoho sbalit," naklonila se ke mně a zase se odvrátila.

"Na co?" Netušila jsem, co tím chce říct.

"Jak dokážeš znejistět snad úplně ze všeho. Nemyslím to zle. Jen, že by tě kluk mohl zachraňovat i při vkročení na pojízdné schody. Nebo třeba při výstupu z autobusu."

Trochu se mě tím dotkla, ačkoliv na tom bylo dost pravdy. Jenže je něco jiného, když si děláte srandu z vlastní neschopnosti, než když se vašemu počínání vysměje někdo jiný.

A nech mě hádat, proběhlo mi hlavou, Můžu si zkusit takhle balit toho tvýho kluka... Myšleno zkusit jenom jednou a naposledy.