Hvězda

20. díl

Hlavou mi projížděla stále dokola ta myšlenka - všechno je špatně. Všechno. Je. Špatně.

"Tak co?! Odpověz!" křikl po mě Draco.

"Ne!" konečně jsem vypustila pravdu. To slovo s ním nic neudělalo. Stále se mračil, stále zužil. Jeho oči mě propichovaly. "Pane Dobroto, mohla bych tu žádost vidět?" obrátila jsem se na toho muže z Ministerstva.

"To nemůžete. Co jednou obdrží Ministerstvo, tak se následně zaeviduje a zapečetí, mrzí mě to. Ale kdybych vám ji měl nastínit, je to žádost o přeložení na jiné pracoviště podaná vaším jménem. Zmiňujete v ní svou nespokojenost především vůči zde přítomnému panu Malfoyovi."

"Jak jsi zatraceně mohla?!" obořil se proti mě znovu Draco.

"Celkem chápu vaše důvody." sdělil Dobrota a dokonce poukázal prstem na Draca.

"Ale... tak to není!"

"Prosím, nesnažte se to maskovat. Teď jsem tu já a pan Malfoy vám nic neudělá." Cože?!

"Vypadněte z mého domu!" rozkřikl se ředitel tohoto sirotčince na návštěvu.

"Draco!" chtěla jsem ho zastavit, pořád jsem myslela na tu pohrůžku Azkabanem. On se tam nemůže dostat. Byl by to jeho konec. Musí se uklidnit. A taky, musí mi tu někdo něco vysvětlit!

"Pane Malfoyi, už jsem vás upozorňoval na váš tón. Navíc, ještě jsem tu neskončil."

"Můj tón ti může být u..."

"Draco!!!" zastavila jsem ho, než to dořekl a chytla jsem ho za loket. Hned se mi ale vytrhl. Píchlo mě u srdce. Zabolelo to víc než kdejaký políček.

Draco Malfoy byl neskutečně nahněvaný. Divoce dýchal, ruce zatnuté v pěsti. Věřím, že kdyby měl něco přímo před nosem, tak to rozmlátí na třísky. Věřím, že toho chlapa, co před ním stojí by nejradši zbil. Uvěřil něčemu, co nebyla pravda. Uvěřil něčemu, co jsem neudělala. Co už jsem sama nechtěla! Dívala jsem se z jednoho na druhého. Cítila jsem se bezradná, naštvaná i nešťastná zároveň. Nejraději bych odešla a zavřela se ve svém pokoji. Obklopila se tichem a klidem. Z nějakého popudu, snad díky pohybu v periferním vidění jsem se podívala do chodby vedoucí do nitra domu. Stál tam James.

Jak dlouho tu byl a poslouchal to dění? Díval se z jednoho na druhého. Nezdál se rozrušený, zmatený anebo překvapený. Jeho výraz byl bez emoce. Klasický stoický Malfoy. Jenže se mi nelíbilo, že by dítě mělo být u takového dění. Nebyl rozhodně ve věku, že by tomu nerozuměl.

"Jamesi? Co tu děláš?" ozvala se i Lucy, která se objevila za ním. Draco se tím směrem otočil a viděl svého bratra, jak si to tu prohlíží.

"Lucy, odveďte ho, zatraceně!" nařídil jí a zase se bez dalšího zájmu otočil zpátky na Dobrotu. Já jsem je sledovala až do doby, než mi zmizeli z očí.

"Copak ty děti nemají nějaký program?! Že se tu sami potulují?"

"Samozřejmě, že mají, jenže jak sám víte, je málo personálu na počet dětí a jednu vychovatelku mi tu navíc zdržujete!" odsekl Draco Dobrotovi.

"Pane Malfoyi, snad chápete, že tuto úřední záležitost musíme vyřídit."

"Tady není co k vyřizování!"

"Přejdu k věci. Slečno Grangerová, vzhledem k vaší žádosti, která je svým způsobem mimořádná, jelikož si toto nikdo zatím netroufl." uchechtnul se. "A také k tomu, jak otřesné je chování místního ředitele, které jsem mohl sledovat na vlastní oči, vám jménem Ministerstva tuto žádost schvalujeme. Dostavíte se na schůzku, kde probereme další možnosti a..." sice pokračoval, ale nedořekl svou řeč, jelikož se ozval znovu Draco.

"Ona nikam nepůjde, jasné?"

"Co prosím? Pane Malfoyi..."

"Zůstane tady! Nemůže odejít!"

"Prozraďte mi, proč by slečna Grangerová nemohla odejít? Její žádost jsme schválili a..."

"Protože jsme zasnoubeni!" vyštěkl na něj.