Hvězda

17. díl

Ode dne, kdy jsem vyslovila tu myšlenku nahlas se záhadně Draco začal chovat zase jako ten parchant, ta bestie, kterou nikdy už nechtěl být. Byl naštvaný, byl zlý, jedovatý. Ponižoval mě slovy. Shazoval před každou lidskou i kouzelnickou bytostí. Úkoloval prací navíc. A dělal to v kteroukoliv hodinu. A vždy z něho táhla whisky.

Měla jsem pocit, jako bych ho něčím zradila, takže jsem se tomu poddala a nechala na sebe plivat síru. Jenže se to stupňovalo. Nedělala jsem nic jiného než jeho příkazy. Už jsem se nevěnovala dětem, dokonce jsem přestala číst i pohádky. Neměla jsem na to jednoduše čas. Dýchal mi za zády, nenechal mě vydechnout.

Práce mi nevadila. Vadily mi nesmysly. Vadila mi ta náhlá změna a zloba, co z něj tryskala. Moje poddanost se přeměňovala ve vzdor. Jako na samém začátku mého pobytu tady.

"Mám toho dost, Malfoyi! Co si sakra myslíš?!" vyjela jsem na něj, když na mě dohlížel, jak v ruce peru jednu plenu, stále dokola, protože neměl dojem, že je dostatečně zářivě bílá. Ruce jsem měla sedřené a rudé. Mrskla jsem plenou do druhého umyvadla plného čisté vody, až vystříkla a lehce ho zmáčela. Postavila jsem se mu čelem a dívala jsem se mu nahněvaně do zářících rozčilených očí. Díval se na mě se shora a věřím, že kdyby jeho oči uměly ubližovat, už se tu na podlaze svíjím v křečích.

"Myslím si to, že ten zatracenej hadr budeš prát a drhnout do doby, než ho neproděravíš!" prsknul. "A rozhodně jsem neřekl, abys s tím přestala!"

"Nebudu tančit, jak ty pískáš!"

"Jsem tvůj nadřízený!"

"Co máš za problém, Malfoyi? Co se stalo? Co se změnilo?" zajímalo mě a dala si ruce v bok.

"Hermiono, tady nesu..." ozvala se ve dveřích Lucy, ale nestačila dokončit větu.

"Vypadni!!!" zařval Draco, ale stále se díval na mě. Nastalo ticho. To neudělal. Nechtěla jsem tomu věřit. Co se to z něj stalo? Lucy utekla pryč, dle jejích vzdalujících se kroků.

"Přeskočilo ti?"

"Chtěla jsi mi to vůbec říct? Ten tvůj úžasný plán, jak se mě zbavit?!"

"Co prosím?" upřímně jsem tomu nerozuměla.

"Nedělej blbou! Nejchytřejší čarodějce v ročníku to nesluší."

"Draco..."

"Slyšel jsem tě, jasné? Už sis domluvila schůzku na Ministerstvu? Co myslíš? Vyhoví ti? Třeba ti vážně najdou jiné pracovní místo. Nebo to smetou ze stolu, jako všechno, protože Ministerstvo neposlouchá, ono nařizuje! A tak ti nezbude nic jinýho, než aby na tebe někdo použil kouzlo. Chceš na mě zapomenout? Chceš, abych ti zmizel ze života? Je vážně tak neúnosné vědět, že já - Draco Malfoy - ten největší hajzl pod sluncem se mohl zamilovat? Je tak nesnesitelné vědět, že to zrovna tebe miluju? Je to tak brutální, slečno Grangerová, že si radši necháte změnit vzpomínky?! Vymazat si mě z hlavy... tohle je nechutný i na tebe!" křičel, v obličeji byl rudý vztekem. Uhnul pohledem, který nejspíš padl na žehlící prkno, které nohou skopl na zem. Zajel si rukama do vlasů a zatahal za ně.

Neměla jsem na to co říct. Netušila jsem, že to věděl. Jak? A už vůbec jsem neměla ponětí, že jak by reagoval. Tahle rozhodně ne... Do háje.

"Proč je to tak těžký přijmout? Uvěřit? Možná je to všechno, jen ne nemožné. Stalo se to, zatraceně!" pokračoval, spíše pro sebe, stál ke mě zády, ruce měl spojené za hlavou a předloktími si svíral hlavu jako ve svěráku, jako by tím z jeho hlavy zmizelo to nepřijatelné.

"Draco, já..." hlas mi selhal. Nastalo ticho. Dlouhé. Tíživé. Nesnesitelné. Bolestné.

"Věděl jsem hned, že získat si tvou přízeň nikdy nebude jednoduché, natož zadarmo, ale jsem tady a doufám, že jednoho dne zaujmu ve tvém srdci alespoň nějaké místo. A nebudu říkat, že si ho nezasloužím. Pokud se tam dostanu, tak jsem si ho po zásluze zasloužil a patří mi. A já se tam dostat chci." řekl tiše, ke mě stále zády a se svěřenýma rukama podél těla, však se zatnutými pěstmi odešel z prádelny pryč.

Klesla jsem na podlahu a rozbrečela se.