Hvězda

2. díl

Konečně jsem se dostala na tu proklatou adresu, která mi byla tolika povědomá. Když jsem se dívala na to obrovské a tmavé sídlo, věděla jsem velmi dobře proč. Tohle byl Manor - sídlo aristokratických čistokrevných kouzelníků. Sídlo, ve kterém mě mučili, ve kterém mi nadosmrti vyryli do kůže, že jsem pro ně jen špína, která jim nesahá ani po kotníky. Že jsem prach-obyčejná mudlovská šmejdka. Ubohé nic.

Když jsem odsud před lety jen stěží vyvázla, už nikdy by mě sem nikdo nedostal. Teď tu naopak musím strávit rok anebo můžu jít do Azkabanu. Co bylo lákavější? Být vězněm na svobodě anebo pod zámkem?

Kovaný název nad branou a vyrytý název nad hlavními dveřmi, který se shodoval - Per Aspera Ad Astra - mi nic neříkal. Sice jsem si to dokázala přeložit z latiny, ale... Zvláštní. Moc krásné na tohle bídné a hrůzné místo.

Přes překážky ke hvězdám.

Zaťukala jsem na těžké dveře a čekala, až mi přijdou otevřít. Byla jsem nervózní a měla sto chutí se otočit na podpatku a zmizet. Asi se pozvracím. Možná i pod pohrůžkou Azkabanu. V několika vteřinách se mi všechno zlé vybavovalo a já nechtěla bojovat se slzami. Po chvíli se dveře otevřely s hlasitým vrznutím. Srdce mi bilo jako splašené. Hleděla jsem do tváře jen o málo starší ženě, než jsem byla já sama, která měla nutkání se usmát, ale nakonec to neudělala.

"Dobrý večer, jsem Hermiona Grangerová. Posílá mě Ministerstvo. Mám tu u vás pracovat." představila jsem se.

"Dobrý večer, ano, jste již očekávána. Jsem Lucy Whiteová. Zavazadlo nechte zde. Zavedu vás k našemu panu řediteli, prosím, následujte mě." odpověděla, nechala mě projít, zavřela za mnou a vedla mě po schodech nahoru. Bylo mi vážně špatně.

"Lucy, prozraďte mi, co je tohle za místo? Dřív tu..." zlomil se mi hlas.

"Vítejte v místě, které se jmenuje Hvězda. Tohle sídlo bylo před několika málo lety předěláno na sirotčinec. Teď tu máme momentálně osm dětí, o které se staráme."

"Cože? Sirotčinec?! Kde je původní rodina a kolik vás tu je na ty děti?"

"Neřekli vám, že budete pracovat v takovém zařízení?" podivila se, ale spíš pro sebe. Nejspíš věděla, jak strašné Ministerstvo je. "Jsem tu já a pak paní Greyová, která se stará o kuchyni. Náš pan ředitel a pár domácích skřítků - Tommy a Tammy." prozradila, ale na jednu moji otázku se nevyjádřila vůbec. Nestihla to, anebo nechtěla odpovídat, ale už to bylo jedno. Stály jsme před pokojem, který byl kanceláří ředitele.

"Až skončíte, budu jistě nedaleko. Ukážu vám váš nový pokoj. Zavazadlo tam už budete mít." oznámila, zaťukala a rychle zmizela. To nebylo zrovna zdvořilé. Proč tolika spěchu?

"Dále." ozvalo se tlumeně skrze dveře. Nadechla jsem se a vstoupila. Doufala jsem, že se mi žaludek neobrátí anebo srdce nevyskočí z hrudi. Přede mnou byl velký pracovní stůl, plný listin, per, inkoustu a rozsvícené lampičky. Ležela tam i otevřená láhev, do půlky plná jantarovou tekutinou. Ohnivá whisky.

Za stolem bylo i obrovské kožené křeslo, které bylo otočeno zády k příchozím. V něm seděl muž, který měl být ředitelem sirotčince a díval se z okna - do tmy na hvězdy, které tuto noc krásně a jasně zářily. Jako by se mi vysmívaly - v této chvíli, na tomto místě. Ruku měl položenou na opěradle křesla, ve které svíral broušenou sklenici s tekutým obsahem.

Leč to bylo velmi neslušné z jeho strany, celkem mě ten výhled i zaujal.

V klidu si dopil jedním lokem sklenici, otočil se na otočném křesle čelem ke mně, a položil ji na desku stolu.

"Vítej." pozdravil a vzápětí mě propálily jasné a jedinečné modrošedé oči.