Hvězda

23. díl

"Cože?!" zalapala jsem po dechu. "Proč?!"

"Protože by vás zničil."

"Jamesi, myslím, že Dracovi křivdíš, on je..."

"Sobeckej hajzl, co si jenom zakládá na postavení a čisté krvi." odpověděl a vrhl po mě ledové dýky svého pohledu. Vážně tyhle slova vypustila pusa malého kluka? "Na nikom mu nezáleží, slečno. Chtěl jsem, abyste odešla, protože on není dobrý člověk. Sledoval jsem, jak se k němu chováte, jak ho máte ráda, ale on si to nezaslouží. Viděl jsem, jak jste kvůli němu nešťastná, a to jsem prostě nechtěl. Vzpomeňte si, jak na vás křičel, byl hnusný, přikazoval práci a znehodnocoval výsledky dřiny. Tohle není pro vás. Odejděte pryč, prosím."

"Ale..." nedořekla jsem námitku.

"Nezaslouží si vás. Nezaslouží si nic dobrého! A vy... potřebuje někoho jiného, kdo není Malfoy."

"Jamesi, co to povídáš...." povzdechla jsem si a strhla ho do náruče. Jeho slova mě srazily. Do očí se mi draly slzy, které chtěly ven. Raději jsem oči zavřela a nechala slzy stéct.

"Neplakejte, ne pro něj." zase mi zašeptal do ucha a jeho ručky mě objaly. Po nějaké chvíli jsem je otevřela a spatřila sice rozmazaně, ale jasně vzdalující se záda Draca. Byl tu? Slyšel to?

Jenže pak se zarazil a otočil. Vrazil si ruce do kapes a vrátil se zpět. Zastavil se ve dveřích a opřel se o futra ramenem. Sledovala jsem jeho výraz, který klasicky nic moc nesděloval. Pohled mi oplácel. Viděl mě na podlaze, ubrečenou a objímající se s jeho malou kopií - s jeho bratrem, který ho nenávidí, který udělal to, co snad nebylo ani myslitelné.

"Jamesi?" oslovil ho Draco. To dítě mi v náručí úplně strhnulo. Pustil mě, odtáhl se, ale díval se pořád na mě. Na moji tvář, která byla mokrá od slz. Díval se na moji tvář, kterou zdobily slzy, a které svou teplou rukou setřel.

"Promluv si s ním, prosím." zašeptala jsem. Zavrtěl hlavou. "Jamesi!" naléhala jsem. Bylo načase. Ti dva spolu nepromluvili zbytečně dlouho. Jistě, nebylo příjemné vyslechnout hanlivá slova, která vypustil jeden z bratrů proti tomu druhému, ale bylo to v afektu, ve vzteku a zlobě, která ho ovládala. Vím, že to Draca trápí a lituje toho. "Mrzí ho to a má tě rád."

"Není to láska, ale nenávist, slečno." odpověděl mi tiše.

"Promluvme si, prosím." ozval se do toho Draco. James sebou opět nepatrně škubnul.

"Zbyli jste si jen vy dva. Jste rodina. Bratři. V dnešní době, Jamesi... nezahazuj to. Každý děláme chyby. Vyslechni si ho. Draco je zbrklý, řekne dřív to, co má na jazyku než aby pořádně zapřemýšlel. Jednou mi něco málo řekl a vážně ho to mrzí. Chce svého bratra. Potřebuje tě, Jamesi. On si tě zaslouží a ty si zasloužíš jeho." šeptala jsem mu v odpověď. Nevím, zda to bylo slyšet až k Dracovým uším či naopak, ale doufala jsem pouze v jediné - v účinek toho, že James mu dá šanci. Nelhala jsem, oni oba si to zaslouží - sebe navzájem.

James se na mě naposledy podíval, naposledy mi setřel zbloudilou slzu, otočil se na patě a odešel. Mizel v chodbě, v její temnotě. Cítila jsem prázdnotu, smutek i bolest.

"Jamesi?!" zavolal ho Draco.

"Promluvíme si, jen ne dneska." odpověděl mu zády k němu, stále odcházejíc. Brala jsem to jako dobré znamení, jako šanci na lepší zítřky. Příslib.

Pro tuto chvíli a pro ty dva to bylo dostačující. Až moc. Byla jsem ráda. Prázdnota, smutek i bolest se změnila.

"A my dva?" zeptala jsem se Draca, stále ze země. Přistoupil ke mě a podal mi ruku, aby mi pomohl zvednout se ze studené země, ze které mě už bolela kolena. Chytla jsem se jeho ruky, vděčná, že mi ji vůbec nabídl a nechala jsem si pomoci. Hned, jak jsem stála na svých nohách ruku vymanil a stáhnul.

"Promluvíme si, jen ne dneska." zopakoval bratrovi slova. Naposledy se na mě podíval, zastrčil mi zbloudilý pramen vlasů za ucho, otočil se a zmizel z kuchyně.

Dostala jsem to samé, co on.

Příslib.