Hvězda

13. díl

Uvědomila jsem si až ve svém pokoji, když jsem zabouchla dveře a sjela po nich zády, že pláču. Co jsem to jen udělala? Odmítla jsem muže, kterého miluju? Musím být úplně pitomá! O Draca jsem stála tolik let, pořád jsem doufala a věřila, že... Proč jsem to sakra jenom udělala?

Možná to bylo tím, že prostě po roce tady odejdu a nechám ho tady. Nic nemáme a nevíme. Co bude za půl roku, až splním rozkaz Ministerstva? Pošlou mě zase jinam anebo mě konečně nechají na pokoji, abych začala konečně žít a volně dýchat?

Milovala jsem ho.

Nemohla jsem dýchat, všechno se ve mě svíralo, srdce mi tlouklo a lapala jsem po dechu, polykala slzy. Nevěděla jsem, zda jsem udělala dobře. A to mě ničilo. Ta nevědomost, ta nejistota. Co bude až ho zase potkám? Až se mu podívám do očí? Proboha, vždyť žijeme pod jednou střechou. Nedokážu se mu vyhýbat. A nedokážu se na něj ani pořádně zlobit. Po tom všem, co mi řekl. Bylo milé, co dělal, i když mě tím štval pekelně.

-

Když mi někdo zaklepal na dveře, za okny byla již tma. Váhala jsem, zda se nezapřu, ale nakonec jsem otevřela. Stála tam Lucy a plaše se usmívala.

"Vynechala jsi večeři." pronesla.

"Neměla jsem hlad."

"Čtení pohádky zvládneš?" optala se.

"Proč bych to nezvládla?" trochu jsem se vůči té otázce načepýřila.

"Jsi v pořádku?"

"Nejsem, Lucy." přiznala jsem po krátkém tichu.

"Pan ředitel je na tom podobně, akorát nemá tak opuchlé oči od pláče jako ty. Měli byste si promluvit. Vím, že mi do toho nic není, ale vím, že se znáte ze školy a podle toho, co jsi mi všechno řekla, že i jako dítě byl pěkný zmetek... ale mám oči, víš? A vidím, že ti na něm záleží víc, než si chceš přiznat. A vidím, že on se po dobu, co jsi tady taky změnil."

"Lucy, ty tomu nerozumíš. Nemůžu se zamilovat, když nevím, co bude až tu oficiálně skončí moje služba vychovatelky. Nevím..."

"Nikdo nic nevíme. Tohle neřeš. Nemůžeš se zamilovat, pravda, protože ho už dávno miluješ a prostě... poddej se tomu. Užívej si ty okamžiky štěstí v téhle kruté době. Neodpírej si to." oznámila mi s již jistějším úsměvem. Na to jsem neměla co říct. Měla z větší části pravdu. A já se musela prát sama se sebou.

"Půjdu na tu pohádku, aby děti nebyly zklamané. Dneska jsem se jim moc nevěnovala. Chci to odčinit. Nezaslouží si nezájem. Díky, Lucy."

"Až skončíš, nechám ti tu večeři, slyším až sem, jak ti kručí v břiše." řekla a jako na souhlas můj žaludek zakručel. Musela jsem se zasmát.

"Děkuju." usmála jsem se na ni a odešla do dětské ložnice za sirotky.

Procházela jsem temnými chodbami Manoru a přemýšlela. Na paměť mi vyvstanul název domu, který Draco preferoval - Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Mohlo by to fungovat i s námi?

Pousmála jsem se nad tou myšlenkou. My dva spolu. Kdo by to byl řekl? Byla to hezká představa. Tajné přání. A ještě teď mě brněly rty po těch jeho polibcích. Ale...

Mělo by mi stačit i málo - půl roku. Jenže když ho získám, už se ho nebudu chtít vzdát.

Nikdy.