Always for you (HP FF)

5.kapitola

Dnes se koná famfrpálový zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Já sama nejsem fanoušek famfrpálu, ale Olivia ano, takže jsem musela jít i já. Zápas jsem vůbec nevnímala, spíše jsem přemýšlela nad svou ztracenou učebnicí. O tu učebnici mi ani tak nešlo, ale o ten pergamen co byl v ní už ano. Nu což, tak holt ten, kdo si to přečte bude vědět, že jisté princezně dvojí krve moc nejdou lektvary. Snažila se samu sebe přesvědčit, ale její zmijozelskou část pořád hledal červík pochybností.

Podle reakce jejích spolužáků ze Zmijozelu usoudila, že Nebelvír nejspíše zvítězil. Alla to nějak neřešila. Bylo jí už na začátku zápasu úplně jedno, která kolej tentokrát vyhraje. Chtěla se jen co nejrychleji dostat zpět na kolej. Celou cestu zpět do hradu zmijozelové cosi nesouhlasně mručeli, za to nebelvírští byli štěstím bez sebe.

Alla s Olivií konečně dorazily do společenské místnosti. Alla se zadívala na stůl nedaleko od krbu a tam uviděla svou učebnici. Nějak si nedokázala vysvětlit, jak se tam ta učebnice objevila, ale pak ji napadlo, že ji možná našel nějaký spolužák, tak ji dal na stůl v domnění, že patří někomu ze Zmijozelu. Měla radost, tak se to rozhodla dále nerozebírat, automaticky si učebnici vzala a zamířila s ní do její ložnice.

Knihu otevřela a vypadl na ni pergamen, o kterém doufala, že ho nikdo jiný nečetl. V tu chvíli se jí zastavilo srdce, pod její textem byl jiným písmem napsaný krátký vzkaz se zněním.
"Princezně nejdou lektvary? Kdo jsi? Princ dvojí krve"
Počkat, princ dvojí krve? On si někdo říká stejně jako já? A proč mám vůbec nutkání na ten vzkaz odepsat? Alla zatřepala hlavou a knihu odložila.

Rozhodla se ještě napsat esej pro profesora Křiklana, když měla hotovo, což bylo asi kolem 10.hodiny, rozhodla se jít spát, samozřejmě s myšlenkou na prince dvojí krve.

Druhý den ráno se vzbudila dříve než obvykle, ale bohužel už nemohla usnout. Nakonec si sbalila učebnice a potichu odešla z ložnice do Velké síně na snídani. U kolejních stolů bylo úplně minimum studentů, což se nebylo čemu divit, protože na snídani bylo ještě docela brzy. U zmijozelského stolu zahlédla Severuse, se kterým se od doby, kdy si v noci dlouze povídali na chodbě, neviděla. Proto se také rozhodla, že si k němu přisedne.
"Dobré ráno, Severusi, mohu se k tobě přidat?" Zeptala jsem se
"Ahoj All, určitě můžeš", trochu se na lavici posunul, abych si vedle něj mohla sednout. Alla se musela trochu začervenat a doufala, že si toho nevšimnul. Moc se jí líbilo, jak ji oslovoval, nikdo jí neřekl jinak než 'Allo' takže 'All' ni byla příjemná změna.

Snídaně probíhala v tichosti, ani jednomu z nich se nechtělo mluvit, a tak mlčeli a v klidu jedli svou snídani. Tedy minimálně tomu tak bylo do doby, než se rozrazily dveře od Velké síně a dovnitř vtrhli jako velká voda čtyři nebelvírští studenti. Poberti. Alla viděla, jak Severus zatnul ruce v pěst, položil si je na kolena a vraždil je pohledem. Kousek si k němu přisedla ve snaze ho aspoň trochu uklidnit, ale toho si evidentně všimnul slavný James Potter a neodpustil si poznámku.

"Srabusi, ty máš holku? Není na tebe až moc hezká?" Poberti a také zbytek studentů Nebelvíru se jako na povel rozesmáli. Severus rudnul vzteky a to už Alla nevydržela, chytla Severusovi ruku pod stolem ve znamení podpory. Chlapec trochu ucuknul, ale ruku neodstrčil a otočil se na ni. Alla se na něj povzbudivě usmála, Severus ji úsměv oplatil, i když trochu posmutněle. Nahla se k jeho uchu a zašeptala
"Nic si z něj nedělej, nestojí ti za to", a silněji mu stiskla jeho ruku, ku jejímu překvapení jí stisk opětoval a zašeptal k ní slova díků. Alla se na něj naposledy pousmála, pustila jeho ruku a s rozloučením se vytratila na první hodinu dnešního dne.

Milí čtenáři, ozýváme se vám ohledně příběhu až teď kvůli tomu, abyste si na něj stihli aspoň trochu udělat názor. Budeme rády, za jakoukoliv zpětnou vazbu na náš příběh. Každého z vás si nesmírně vážíme a každý komentář nám udělá velkou radost.
Děkujeme!