krkavčí krev brouzdá mi po těle,
křičí mi do očí, pálí v ranách,
já stále mlčím.
sleduju holubice tančit a obětovat,
v našich očích pořád je neděle.
po ránech v ranách vracím se domů,
v myšlenkách že nejsem lhostejná.
a znova v korunách stromů
začnu si rány utírat,
dojde mi
jak moc jsem lhostejná.
a že v ranách krev krkavčí,
na těle černotu,
strachy zapírat.
bojím se vlastního stínu v tvých bílých křídlech,
že bude černý.
sama v sobě si ukrývám nahotu,
že nejsem dobrá,
že ty stromům nebudeš věrný.
krkavčí krev brouzdá mi po těle,
křičí mi do očí, pálí mě v ústech,
já k tobě mluvím.
vždy mě objímá tvá bílá krása
a při tvých odchodech ani nevidíš,
jak moc mě tvá falešná láska drásá.
ČTEŠ
bláznova poezie
Poetryjsme umělci. ztracené duše v bloudící v řádcích. jediná možnost, jak náš můžeš najít, je poezie. básně, povídky. myšlenky sepsané na papír. city které nám drásají duši. chceš to najít a ponořit se do světa bláznovy poezie? 19.12.2020 - 7. poezie 19...
