Dcera Durinova

Kapitola třetí

Ráno se vydali opět na cestu a ona tentokrát jela jako poslední. Ne snad že by byla nejpomalejším členem výpravy, patřila spíše k těm rychlejším, ale chtěla být nějakou chvíli sama. Což se jí nedařilo tak, jak si představovala. Nejdříve jí dělal společnost Bofur, který byl snad za každé situace ztělesněním optimismu. Vyprávěl jí, jak jednou Kili a Fili udělali nějakou neplechu, ve které on sám rozhodně nefiguroval a následně na to přišla matka bratrů Dís. Posléze s ní nějaký čas strávil Bilbo, který jí s nadšením vyprávěl o Kraji, o zvycích svého národa a také neopomněl vzpomenout i na některé vybrané speciality. Lora se chtě nechtě musela usmívat. Hobit byl přátelský a měl talent na vypravování. Ta chvíle s ním, ne kratší jak tři hodiny, jí uběhla jako chvilička a ona se přistihla, jak si to užívá. Alespoň do chvíle, než začalo pršet způsobem, že nebylo vidět na krok. S podrážděným zavrčením si nasadila kapuci a její dobrá nálada byla pryč během chvilky.

„Pane Gandalfe, nemůžete udělat něco s tou potopou?" Zvolal svou otázku Dori a ona věděla, jaká bude odpověď. Samozřejmě, že nezmohl, to by totiž bylo příliš jednoduché.

„Prší, mistře trpaslíku, a bude pršet dál, dokud nepřestane. Jestli si přejete změnit počasí, hledejte jiného čaroděje." Další rozhovor už neposlouchala, snažila se ještě více zachumlat do svého kabátu, ale nebylo jí to moc platné.

„Je ti zima?" zeptal se jí Fili, který schválně počkal, až ostatní projedou, aby se k ní připojil. Sám netušil, proč má zrovna o tohle starost, ale měl potřebu se optat, přeci jen to byla dívka.

„A kdybych odpověděla ano, vzal bys mě k sobě na poníka a zachumlal do svého kabátce?" ušklíbla se. Jak špatný nápad to byl, zjistila přesně o dvacet vteřin později, kdy se po ní blonďatý trpaslík natáhl a ona se během chvilky ocitla v situaci, kterou popsala.

„Princi, to byste ale neměl, jsem přeci jen neurozená míšenka," začala protestovat a snažila se vykroutit tomu pevnému sevření. Obávala se však, že pouze na oko. Přeci jen u Filiho bylo překvapivé teplo a voněl po jehličí a tabáku. Kousla se do jazyka, aby potlačila spokojené zamumlání.

„Obávám se, slečno Loro, že jste již mému strýci sama řekla, jak je to s těmi tituly bez království a koruny."

„Och, na to jsem zapomněla, takže jsi vlastně jenom trpaslík, který se stal soukromým zahřívačem?"

„Když řeknu ano, přestaneš se kroutit jak právě umírající skřet?"

„Možná ano, možná ne."

„Tak ano, jsem tvůj osobní zahřívač, tak už přestaň a opři se."

Vzdala veškerý odpor, byla by blázen, kdyby opustila teplou náruč a vrátila se na svého poníka, který šel klidně vedle nich.

„Stejně je zajímavé, jak se v tobě ty dvě rasy smíchali," začal hovor trpaslík.

„No myslím si, že nejlépe jak mohli. Dovedeš si mě představit vysokou jako elfa a s vousy trpaslíka? Nebo třeba jako trpaslici s elfskými uši?"

„Děkujme Mahalovi, že tě uštědřil takovým nechutnostem," ušklíbl se a ona ho lehce žďuchla loktem. Neměla ráda narážky na to, kým byla, ale Fili to nikdy nemyslel zle.

„Stejně by mě zajímalo, kdo jsou tví rodiče. Neuvěřitelně mi někoho připomínáš, ale nevím koho."

„O tom pochybuji. Má matka byla elfka a již je mrtvá. Zemřela skrze zlo, které se rozpíná na místě, kde žila. Milovala to tam víc, než cokoliv jiného. A než mne začneš litovat, tak nemusíš. Viděla jsem ji naposledy před třiceti lety a rozhodně ne v přátelském duchu." Rozhodla se mluvit o své matce s doufáním, že odvede řeč jinam. Samozřejmě mu musela někoho připomínat, vždyť její otec byl jeho strýc a jel na poníkovi jen pár metrů od nich.