14. týden 29.březen–4. duben 2021
Krátký detektivní příběh (300/Ich)
Jak jsem hledal potkana
Bělostná peřina dlouhé týdny zakrývala pole a louku okolo domu, ve kterém jsem bydlel. Sníh se sypal z nebe každou noc a následující ráno jsem pokaždé viděl cestičku nových stop linoucí se od kanálu až k plotu, kde se ztrácela mezi udusaným sněhem od desítek slepic, které choval soused.
Dlouho jsem netušil, komu mohou ty stopy patřit. Vylučovací metodou jsem usoudil, že pokud vedou ze stoky, musí být potkaní.
Jednu noc nenasněžilo, a k mému překvapení cestička vyťapkaných stop vedla úplně jiným směrem.
Polilo mě horko, hodil jsem na sebe bundu a rychle běžel ke sklepu, kde jsem měl uchovanou celou letošní úrodu.
Mnoho z ní nezbylo. Mrkev i petržel vyžraná až k povadlým zeleným koncům, každičký brambůrek ochutnaný.
Spráskl jsem ruce nad tou spouští a sliboval, krutou pomstu. Někde v kůlně jsem vylovil pastičky. Byl jsem trochu skeptický, protože byly docela malé, ale za zkoušku nic nedám. Chtěl boj – má ho mít.
Večer zase sněžilo a já si šel ven zakouřit. Tichá noc, jen vločky pomalu padaly k zemi a já pozoroval kouř, který jsem vyfukoval. Vtom jsem ho spatřil, malinká ouška, oči jako perličky, dlouhý ocas a tělo, jako by sežral slona. Jistě, když měl půlku zimy takové hody z mé úrody. Přesto mi přišel sympatický. To, jak na mě zíral a zase já na něj, jako by pochopil, že mi vypucoval spíž, přikrčil se. Pousmál jsem a on vzápětí odhopkal kamsi ke kanálu. Nebylo cesty zpět, stal se z něj kamarád. Druhý den jsem však stopy nenašel. Vyhlížel jsem jeho malý čumáček každý večer u cigarety, ale neukázal se. Řekl jsem si, že se možná lekl, ale asi po týdnu jsem jej našel na zahradě mrtvého. Vypadal jako by spal, přesto jsem pochopil, že byl otrávený. Po chvíli přemýšlení mi to došlo – vrahem byl zahradník od vedle!
