The last darkest Hope

9. Kapitola

Kasius ji druhý den ráno vzbudil ještě před svítáním, aby se vrátili co nejdříve do Vergasu. V noci ji nepředal hlídku, takže celou noc nespal a vymýšlel plány. Cestou do hlavního města jí prozradil, že se chystá podívat, co se děje v Gaothills. Freya ho chtěla doprovodit, ale odmítl ji s tím, že se má starat o město. Vzal si svoje nejdůvěryhodnější muže a odjel, aniž by se spolu rozloučili. Freya se divila, kam tak pospíchal a proč ho to zjištění tak vzalo. Byla právě ve své ložnici, když se rozhodla konečně splatit svůj dluh.

Prohledala celý hrad, ale nikde ho nenašla. Rozhodla se podívat na tréninkový plac za hradem, a když procházela kolem královy pracovny, všimla si nezvykle pootevřených dveří. Král si svou pracovnu vždy zamykal a dveře nebývaly nikdy otevřené. Lidé se ho neodvažovali vyrušovat, pokud nebyli sami předvoláni, a i tehdy se raději měli na pozoru. Bylo zvykem být v přítomnosti krále ostražitý, ale také chodit se sklopenou hlavou a doufat, že si vás nevšimne.

Sáhla po dýce ukryté ve vysoké botě a potichu nakoukla dovnitř, ale malou škvírou nic neviděla. Otevřela dveře víc a modlila se při tom ke všem bohům, aby nezavrzaly. Zády k ní stál u pracovního stolu on – ten černovlasý muž, kterého právě hledala – se prohraboval královými dokumenty. Chvíli ho pozorovala a rozmýšlela se co udělá. Roztěkaně dál prohraboval listy. V tichosti se k němu zezadu připlížila a přitiskla mu dýku ke krku.

„Přišla jsem ti splatit výhru, ale vypadá to, že jsem vyhrála spíš já," zašeptala mu sladce do ucha. Zůstal stát jako přikovaný, oba věděli, že by stačil jeden nepatrný pohyb a ostří dýky by mu lehce zajelo do kůže. Avšak nebylo jejím plánem ho zabít, chtěla si zasloužit jejich důvěru a podříznout jeho hrdlo by jí moc nepomohlo. Život nevinných lidí byl důležitější. Ovšem zklamání, které pociťovala, protože ji nepožádal o pomoc se jí zabodávala do kůže jako otravný hmyz. Toužila získat si jejich důvěru, i přestože se jí jeho vloupání do královy pracovny nezamlouvalo.

„Sedni si!" Pomalu spustila ruku s dýkou k boku a počkala, až se posadí do jednoho z polstrovaných křesel naproti pracovnímu stolu. Pozorně se mu zadívala do tváře, s překvapením zjistila, že se červená. Nejspíš studem. Jenom se pro sebe uchechtla a vrátila se ke dveřím, aby je zamkla. Jakmile se ujistila, že se nikdo nedostane dovnitř, přešla zpět ke stolu a usadila se na něho. S dýkou v ruce si ho nějakou dobu pátravě prohlížela. Zatím neřekl ani slovo. Jen se uvelebil a jeho pronikavé oči jí pohled konečně opětovaly. Čekal, jak se zachová a tento moment si nemohla dovolit pokazit. Cítila, že další šanci by nedostala.

„Co jsi tu hledal?" Zeptala se ho opatrně.

Dlouze se jí zadíval do očí, odhadoval ji. „Proč to chceš vědět?"

„Protože ses vloupal do královy pracovny, prohledával jsi to tu a já tě chytila," vysvětlila pomalu, jako by mu to nebylo jasné a odmlčela se, „a taky protože ti chci pomoct."

„Jak mám vědět, že ti můžu věřit?" Otazník ve větě doplnilo jeho zvednuté obočí.

„Nemůžeš. Pořád jsi však volný, takže si myslím, že to můžeš aspoň zkusit." S mrknutím mu věnovala pousmání.

Dlouhou dobu si jeden druhé měřili. Trvalo to celou věčnost, nakonec si dlouze rezignovaně povzdechl. Předklonil se a složil hlavu do dlaní, hluboce se nadechl, jako by se chtěl obrnit proti slovům, která se chystá vyřknout a pak konečně promluvil. „Hledal jsem informace o odvozu dalších otroků z města a kde je teď ukrývají. Od naší poslední akce, potom co jsi zabila našeho přítele," nechtěla, ale při zmínce o Demizovi a pronikavém pohledu muže naproti ní, musela studem odvrátit oči, „změnili místo jejich držení. Prohledali jsme celé město, ale nikde jsme je nenašli. Chceme jim pomoct, ale jsme už zoufalí."