The last darkest Hope

2. Kapitola

Královnu nalezla ve společenském sále, zaměstnanou přípravami nadcházejícího plesu. Byla to rozlehlá místnost s velkými mramorovými dlaždicemi, tvořící povrch podlahy. Kolem sálu se táhly dřevěné ochozy, na kterých během večera hlídali strážci. Zdi byly omítnuté bílou vápennou omítkou a pomalované barevnými freskami. Po jedné straně celou místnost prosvětlovala průhledná vitrážová okna a celá jedna stěna byla pokryta zrcadlem, které mělo již tak dost rozsáhlou místnost ještě opticky zvětšit. Celé místnosti panovaly dva masivní vyřezávané trůny z tmavého ořechového dřeva.

Dalia ji zahlédla v zrcadle a otočila se k ní čelem, „pár dní jsme tě neviděli," konstatovala. „Ano," odpověděla Freya prostě, nic jiného se na to říct nedalo a nechtěla ji dráždit. Věděla moc dobře, kdy je lepší mlčet. „Jak už jsi nejspíš zjistila, pořádáme dnes ples a vzhledem k tvému minulému chování, tak... Znáš pravidla! Dnes zůstaneš ve svém pokoji, a abych si byla jistá, že tam opravdu strávíš dnešní noc..." Podívala se za ni a zvolala „Felixi!" Přešla k jednomu z trůnů a posadila se. Mezitím do místnosti přispěchal jeden z novějších nezkušených strážců, změřila ho rychlým pohledem a usoudila, že by si s ním hned poradila. Bylo mu sotva osmnáct, jeho vysoká postava na ni sice udělala dojem, ovšem jeho tělo postrádalo svalstvo a sílu. Brala to jako urážku, přece nepošlou někoho takového, aby hlídal ji, zbraň svého krále. Raději byla zticha, protože nechtěla vzbudit královninu pozornost. „Toto je Felix, dnes večer tě zamkne ve tvojí komnatě a bude tě celou noc hlídat," pronesla se zmijím úsměvem na rtech. „Teď můžete jít," propustila je, Freya chtěla něco namítnout, ale Dalia se už zase věnovala přípravám na ples. Nezbývalo jí nic jiného než odejít se strážcem v patách.

Na chodbě narazili na bratry Dariuse a Balderika. Oba ostře řezané rysy i hnědé vlasy zdědili po Dalii, Darius na krátko ostříhané a jeho mladší bratr dlouhé spletené do copu, který mu sahal mezi lopatky. Jejich černé oči po otci, se jí zapíchly do tváře. „Slyšeli jsme, že máš nového hlídacího psa," posmíval se Balderik. „To je můj nový mazlíček," prohodila s úsměvem, který v sobě nesl příslib smrti. Chtěla projít, ale Darius jí zastoupil cestu, „tak naše princezna zabíjí, ale při špinavé práci si nechce ušpinit ručičky," odfrknul si posměšně. Vražedně se na něho podívala, „utekli jste pánovi z vodítka? Vsadím se, že se po vás shání." Oba na ni jednohlasně zavrčeli. Vypadali jako dvojčata. Hned na to se z boční chodby přiřítil poslíček, se vzkazem od otce. V tu chvíli se na ně zašklebila a odpochodovala chodbou zpět do svého pokoje s „mazlíčkem" v patách.

Jen co došla do pokoje, zabouchla za sebou naštvaně dveře a odkráčela do koupelny, dát si pořádnou koupel. Po hodině strávené v horké vodě, ji promočená kůže a varhánky na prstech donutily vstát a jít se osušit. Musela se nějak zbavit strážce. Vešla v županu do pokoje a zkusila otevřít dveře na chodbu, ale byli zamčené, přesně jak Dalia nakázala. Zaťukala na dveře, slyšela cvaknout zámek a hned na to se otevřely. Strážný se na ni obrátil s dotazem, zda něco nepotřebuje. Mile se na něho usmála, „budu tu zamknutá celé odpoledne, nestihla jsem se najíst. Byl byste tak hodný a něco mi přinesl?" Ošil se, protože nevěděl, co dělat, nemohl opustit místo a ve věži nikdo jiný nebyl. O to jí přesně šlo. Úsměv jí z tváře nemizel, naopak se rozšířil, „klidně mě tu zamkněte, stejně nemám, jak utéct," to nebyla tak úplně pravda, se zámky to samozřejmě uměla, pokrčila lhostejně rameny a zavřela za sebou dveře. Zrovna si rozčesávala vlasy, když cvakl zámek a do místnosti vešla služebná s tácem plným jídla, za ní se objevil strážný s konvicí horkého čaje, oba své tácy položili na nízký stolek vedle divanu. Poděkovala a oni rychle zmizeli za zavřenými dveřmi. Sedla si na divan, prohlédla tác s jídlem a zakručelo jí v břiše tak mocně, že to musel slyšet i strážný na chodbě. Měla hlad jak vlk, tak se hned vrhla na jídlo. Teplou ovesnou kaši s ovocem zapila teplým bylinkovým čajem.

Stála před zrcadlem, když si dva tenké copánky po stranách spojila na týlu hlavy a zbytek vlasů nechala volně v loknách spadat na záda. Se svou alabastrovou pletí a narůžovělými rty vypadala jako víla. Šaty měla nachystané na posteli s maskou i lodičkami. Před oblékáním musela vyřídit jednu maličkost. Nalila čaj do hrníčku, přešla ke dveřím a zaklepala. Počkala až se otevřou. „Dal byste si čaj?" zeptala se sladce. Strážný na ni s údivem pohlédl, chvíli se rozmýšlel, když se na něho sladce usmála, tak nakonec nabízený šálek přijal. Zavřela za sebou a šla se obléknout. Šaty byly dlouhé v tmavě zelené barvě a ladily jí s očima. Měly dlouhé krajkové rukávy s velkým vykrojeným výstřihem sahajícím až do pasu, odtud se krajková sukně rozšiřovala a spadala až na dřevěnou podlahu. Jasně karmínově červené lodičky ladily s krajkovou maskou, kterou již měla připevněnou přes oči. Zhodnotila svůj vzhled v zrcadle, když byla spokojená, přešla ke dveřím a zaťukala. Chvíli počkala, ale nic se neozvalo. Nato sáhla pro připravené šperháky a odemkla si zevnitř, na chodbě prošla okolo spícího strážce a zamířila na ples, na který se tak moc těšila.