The last darkest Hope

7. Kapitola

Nenápadně se vracela zpět do hradu. Za chvíli mělo svítat, obloha už šedla a ona právě kličkovala uličkami města, jak nejrychleji mohla. Město bylo ponuré, ale ospalí dělníci se už začínali ze svých domovů pomalu vytrácet do svých zaměstnání. Čím blíže byla k hradu, tím bylo město krásnější. Architektura se měnila každým krokem. Ještě před chvílí probíhala ulicí dřevěných chatrčí. Nyní míjela zděné domy se zdobenými barevnými průčelími hledícími na kanál protékající dlouhými ulicemi.

V hradu si nechala si pootevřené okno, kterým se tiše a nenápadně proplížila zpět do hradu. Nebyla daleko od svého pokoje, když uslyšela chvátající kroky, rychle se schovala do výklenku okna. Oddychla si, jakmile kolem ní proběhla služebná s hromadou čistého ložního prádla z prádelny. Počkala, až její kroky odezní, aby se mohla potichu vydat do svého pokoje. Lehla si do postele akorát, když se slunce objevilo nad horizontem. Byla příliš vyčerpaná, než aby uvažovala nad rozhovorem s tou potrhlou bandou rebelů, únava na ni dolehla a ona okamžitě usnula.

Vzbudila se těsně před polednem, slunce již viselo vysoko nad obzorem, ale stále ještě nedosáhlo nejvyššího bodu na obloze. Posadila se na posteli a pořádně se se zívnutím protáhla jako kočka. V ten moment ji zabolela čelist, která jí připomněla noční výpravu. I přes dohady jim bylo jasné, že ji musí nechat jít. Ostatně neměli moc na výběr, pokud nechtěli mít na krku pátrací jednotky Veličenstva. Pořád o nich nic nevěděla. Rozuměla jejich nedůvěře k ní a ona si ji musela zasloužit, ale nebyla nadšená, že je momentálně její život v rukou bandy rebelů, kteří znali její totožnost. Nadávala si za svou hloupost, měla být opatrnější. Měla je nejprve sledovat, zjistit si o nich podrobné informace, kde bydlí, jak se pohybují, jejich plány. Copak se na hradě za ty roky nic nenaučila? Byla tak neskutečně pošetilá a roztržitá. Nechala se na té chodbě zaskočit, vůbec nevnímala své okolí. Ano mohla se z toho ještě dostat, ale to by určitě změnili své útočiště a ona by nezjistila už vůbec nic. Místo toho teď závisel na nich osud jejího života. Přemýšlela, jak by si mohla vysloužit jejich důvěru, ale na nic nepřicházela. Místo toho se raději oblékla a zamířila na cvičiště za hradem. Potřebovala teď nějakou vzpruhu, snad jí pomůže rozbít pár nosů strážným.

...

Na vojenském cvičišti za hradem nalezla malou skupinku trénujících strážců. Už po cestě slyšela duté rány narážejících mečů do figurín a svištění šípů vypuštěných z tětiv luků. Přišla blíž a všimla si mezi muži soustředěného Felixe, kterého před pár dny na několik hodin uspala, aby se mohla jít bavit na ples. Vlastně ji docela překvapilo, že pořád slouží na hradě i přes jeho zjevné pochybení a nedostatky. Nechala to plavat a šla se ho rovnou zeptat, zda by s ní nechtěl trénovat. Nebyl zrovna rád, že ji vidí. Málem ho kvůli ní vyhodili, avšak on moc na výběr neměl. Vzali si každý dvě dřevěné hole, postavili se naproti sobě do vyznačeného kruhu a zaujali bojové pozice. „Promiň, že jsem tě tehdy v noci uspala," ušklíbla se na něho, „ale maminka tě nevarovala, že si nemáš nic brát od pěkných holek?" V ten moment na ni zaútočil, ale Freya provedla ladnou otočku a Felix kolem ní klopýtl dopředu. Nic neřekl a postavil se zpět na své místo. „Jaká nemehla to dneska přijímají do hradu na post rytíře?" Její další uštěpačná poznámka ho nenechala klidným a znovu zaútočil, tentokrát na střed těla. Freya jeho výpad zablokovala a udeřila Felixe do nechráněného boku. „To se lidé na hradě budou muset naučit chránit sami sebe, hodíš se akorát na poslíčka" řekla rýpavým hlasem podrážděně a udeřila muže do druhého boku, když se na ni opět vyřítil. Provedla otočku a udeřila Felixe plochou dřevěného meče do zad, až se skácel do sluncem vyhřátého písku cvičiště. Takový způsob „boje" ji nebavil. „Nechtěla bys trénovat s někým sobě rovným?"