The last darkest Hope

6. Kapitola

Procházela temnými uličkami Vergasu, přístavního a zároveň hlavního města království Wormhill.

Schovaná pod velkou tmavou kapucí se plížila ve stínech domů, které ozařoval jasně svítící měsíc na obloze. Díky jejím vysokým koženým botám nebyly slyšet tiše našlapující kroky. Čím více se vzdalovala od hradu, tím byly patrnější hranice mezi jednotlivými vrstvami poddaných. Došla až do chudinské čtvrti, kde byly pouze polorozpadlé dřevěné domy. Všudypřítomný smrad splašků vytékajících na ulici z ucpaných kanálů se linul městem.

Zoufalství lidí viselo ve vzduchu jako hustý opar nad městem. Sirotci pobíhající po městě sbírali informace o nepřátelích svých pánů, kteří jim za ně ne zrovna dobře platili. Pochybné putyky se nacházely na každém rohu. Jejich majitelé mezi sebou válčili, pokoušeli se zničit podnik toho druhého a předháněli se v důležitosti hostů a jedinečnosti skrytých aktivit, jako třeba tajné zápasy ve sklepech. Freya hledala ten nejhorší pajzl ve městě U Šíleného vlka. Nalezla ho v nejzapadlejší uličce, otevřela dřevěné dveře s dírami a rýhami od zbraní a vešla dovnitř. V ponuré místnosti to páchlo pivem a potem, při tom zápachu musela nakrčit nos. Uvnitř seděli u stolů staří štamgasti, kteří hráli karty a různé pochybné existence s dost pochmurnou minulostí. Nikdo si nově příchozí nevšímal, což se jí zamlouvalo. Přešla k výčepu, kde zrovna majitel točil pivo do korbelů. Byl to postarší chlap s pivním pupkem čouhající z proděravělé košile. Jeho bílé vlasy mu čouhaly zpod čepky a upíral svůj jasně modrý zrak na dívku. Snažil se prohlédnout temnotu a spatřit tvář skrývající se pod kápí. Dívka ještě více sklopila svou hlavu k zemi. Poručila si jeden korbel piva, který zaplatila dvěma stříbrňáky. Sedla si do nejskrytějšího rohu v místnosti, zatímco upíjela pivo, nenápadně pozorovala své okolí. Po chvíli si všimla prázdného rohu naproti ní, kde ještě před pár okamžiky seděl muž v tmavě zeleném plášti. Rozhlédla se po krčmě, ale nikde ho neviděla a vchodové dveře se od jejího příchodu neotevřely. Toho nesnesitelně skřípajícího zvuku by si všimla. Přesedla na jeho místo, aby ho nenápadně prozkoumala. Poklepala na zeď vedle sebe, ale nebyla překvapená, když nalezla dutou část. Zatlačila na ni, dvířka se otevřela a odhalila tak úzkou chodbičku mizející ve tmě. Rychle jako vítr se protáhla úzkým otvorem a potichu za sebou dvířka zavřela. Procházela temnotou, proklínala se, že s sebou nemá žádné světlo. Pro jistotu uchopila do ruky dýku a opatrně pokračovala dál, po pár krocích narazila na schody směřující někam dolů do tmy. Scházela dolů, když byla na posledním schodku, uviděla tlumené světlo vycházející zpoza dveří. Náhle k ní dolehly hádající se hlasy.

„Musíme být opatrní, už se tu nemůžeme dál scházet. Chytili jednoho z nás. Kdo ví, co všechno jim prozradil!" Ten hlas patřil ženě.

„Mučili ho. Podle toho, jak dopadl, jim musel říct všechno. Toto nemohl zvládnout nikdo," konstatoval hlubší mužský hlas.

„Musíme si najít jiný úkryt. Ani Faruk už nám nechce poskytovat útočiště, že prý mu zničíme dobrou pověst, více to tu hlídají a kontrolují," ozval se další hlas mužský hlas plný starostí.

„Zničit pověst..." žena se sarkasticky zasmála, „... žádnou dobrou pověst nemá, je to ten nejhorší pajzl ve městě. Faruk je jenom paranoidní starý blázen."

„Blázen, který nás tu schovává, když má někdo z nás problémy. Blázen, který nám dává jídlo zadarmo. Blázen, který pokaždé lže královým vojákům. Mám pokračovat?" Zeptal se ten hluboký hlas a tím ženu umlčel.

„Navíc má pořád problémy s tím ocasem Ikarem od Skákající husy, který mu to tu chce zavřít a otevřít si tu další bojovou jámu. Jako kdyby mu nestačily ty tři, které má schované po městě." Ozval se starostlivý hlas zhnuseně.