The last darkest Hope

1. Kapitola

Bylo ráno, těsně před svítáním, na obloze se objevovaly první ranní paprsky a couvající srpek měsíce se pomalu vytrácel z obzoru za horami. Ona už dlouho nespala a sledovala, jak se pokoj zalévá světlem. Uprostřed noci se náhle probudila celá zpocená, další noční můra, u ní nic neobvyklého, poté si však vzpomněla na poslední večer a již nemohla usnout. Chtěla vstát, náhle však pocítila palčivou bolest z boku na žebrech. Zkřivila přitom pohybu tvář a hlava jí zapulsovala palčivou bolestí. Vykasala si bílou noční košili, přičemž si nevzpomínala, jak se do ní dostala a odhalila tak velkou fialovou podlitinu. Pomalu se otočila na bok a pohlédla na sebe do zrcadla na nočním stolku. Její tvář zdobil roztržený spodní ret a namodralá levá tvář. Roztržené obočí nad levým okem jí někdo ošetřil a zavázal. Další zranění raději hledat přestala a raději si zase lehla.

Vybavovala si, co se stalo těsně před tím, než upadla do bezvědomí. Její poslední záblesk byl, že stála uprostřed stísněné kamenné místnosti pod hradem s nožem v ruce nad svázaným mužem připoutaném ke křeslu. Hloubala dál v paměti a najednou ji popadl vztek. Král ji nutil mučit muže, ať už to byl zrádce nebo ne, odmítla to. Nikdo si nezasluhoval takovou smrt. Byla tam s ním zavřená hodiny, ani výhrůžkami ji nepřiměl to udělat. Nakonec ji přivázal k židli a udělal to sám. Pak ji za neuposlechnutí rozkazu zbil do bezvědomí. Udělalo se jí z té vzpomínky zle, když si vybavila tu spoustu krve a krvavého masa zbaveného kůže, na křik toho muže v životě nezapomene.

Z myšlenek ji vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Po chvilce se černá kovová klika pohnula, velké dřevěné dveře zavrzaly a otevřely se. Z chodby na ni vykoukl muž se zlatými po ramena dlouhými vlasy, krásným jemným úsměvem a ustaranýma smaragdově zelenýma očima, které se tak moc podobaly jejím. „Pojď dál Kasi," broukla tiše a položila hlavu zpět na polštář. Došel k ní, posadil se na kraj postele a chytil ji za ruku. „Je mi to moc líto, Frey," zamumlal Kas tiše „kdybych se k tobě dostal dřív..."

„Nedělej si starosti, vždyť víš, jaký je," skočila mu do řeči a stiskla mu rukou prsty.

„Stejně pořád vypadám líp než ty," vyplázla na něj jazyk a při té grimase ji zabolela hlava.

Kas se zasmál, ale najednou opět zvážněl: „Našel jsem tě na podlaze, otec už byl pryč, ten pohled na tebe byl..." odmlčel se a zatnul ruce v pěst až mu na nich zbělely klouby „... mám chuť ho zabít."

„Ne to neuděláš, ani nemůžeš, je to přece král," odvětila pevným hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky „teď se dám do kupy a všechno bude zase dobré."

„To nemůžeš myslet vážně," opáčil rozhořčeně.

„Myslím a teď mě nech si ještě chvíli odpočinout," řekla unaveně a zívla „a děkuji za pomoc, Kasi."

Než stihl něco říct, Freya už spala. Kasius hluboce vzdechl, „je mi to líto," zašeptal, zvedl se a opatrně políbil svou sestru na čelo. Při odchodu se ještě ohlédl přes rameno, smutně se na ni zadíval a odešel kamennou chodbou pryč.

                                                                                    ...

Probudila se o pár dnů později, když slunce bylo nejvýš a oknem jasně ozařovalo velký pokoj s bílými stěnami, kterému vládla velká postel z ořechového dřeva se smetanově-zlatými nebesy. Pomalu s bolestivou grimasou se posadila na posteli, promnula si oči a rozhlédla se po místnosti. Její zbraně byly opět na svém místě v levém rohu pokoje mezi koupelnovými dveřmi a obrovským hořícím kamenným krbem, před kterým ležela na tmavě dřevěné podlaze roztažená kožešina z medvěda. Na druhé straně se nacházela velká vyřezávaná šatní skříň z ořechového dřeva s paravánem stojícím opodál. Naproti posteli pod oknem se zlatými závěsy, jímž dovnitř proudily sluneční paprsky, ležel luxusní divan potažený krémovým sametem. Byl to luxus, na který byla celý život zvyklá, bohužel nic z toho jí nepatřilo, až na dýku schovanou pod bílým polštářem, kterou jí daroval Kasius k narozeninám a rodinný šperk. Byl to amulet s rodinným erbem, který patřil její matce, s vyobrazením srpku měsíce.

Opatrně vstala a přešla přes pokoj do koupelny, aby si dala horkou koupel. Dlouhé kaštanové vlasy si spletla do copu, oblékla si bílou košili, černé kalhoty a zbraně připevnila k tělu. Za dvacet minut byla hotová a přichystaná vyrazit za Kasiusem.

Vydala se dlouhou kamennou chodbou a zamířila k vřetenovému schodišti stáčejícímu se několik pater do přízemní chodby. Odbočila doleva, prošla kolem vysokých mramorových sloupů, které dominovaly vstupní hale, na druhou stranu dlouhé místnosti k zadnímu východu. Kasiuse našla za hradem na bojišti, jak zápasí s jedním mladým gardistou. Už z dálky pozorovala mladíkovy chyby. Gardista sice bojoval celkem obstojně, avšak výherce tohoto souboje byl předem určen. Kasius mu zasahoval jednu ránu za druhou a mladý voják jim nestačil uskakovat. Když s ním trénovala ona, taky měla co dělat, aby se mu vyhnula. Kas byl skvělý bojovník, stejně jako bratři. Přišla blíž a sledovala je, po chvíli si jí Kas všiml a zazubil se na ni. Ukončil souboj, sražením svého soupeře na zem. Přidržel ho a ten se po chvíli škubání a mlácení okolo sebe vzdal. Kas se postavil a pomohl svému poraženému soupeři vstát. „Freyo!" Zvolal a došel k ní se širokým úsměvem.

„Dobré poledne ospalče, už vypadáš líp," řekl a usmál se. Chtěl ji obejmout, ale Freya rychle ustoupila s náznakem nelibé vůně jeho zpoceného těla.

„Já vypadám skvěle pořád," usmála se a udeřila ho pěstí do ramene. Měla ho ráda, jediný z rodiny se k ní choval hezky a udělal by pro ni cokoli. Navíc měl pravdu. Otoky už zmizely, fialová zbarvení teď byla ještě nazelenalá, ale pohmožděná místa ji už tolik nebolela. Uzdravovala se rychle.

„Vyjedeme si dneska na lov?" Zeptala se a prohlížela si přitom zbraně na stojanech. Meče, kordy, dřevěné hole, dýky, a mnoho dalších. Z těch dlouhých měla nejraději rapír, byl tenký a lehký, když chtěla porazit protivníka s těžkým mečem, musela být rychlá a hbitá. Její nejoblíbenější zbraň byla dýka, pro boj v malých prostorech a zblízka. Nože ráda používala jako neviditelnou zbraň, vždy jich měla pár schovaných po těle.

„Dnes ne, večer je ples a já musím ještě pár věcí zařídit," vytrhl ji ze zamyšlení.

Přešla k druhému stojanu, kde visely kuše a luky s toulci. Přejela po zdobné rytině jednoho z nich prstem a jako by nezaujatě se zeptala „bude to maškarní ples?"

„Ano, ale" podíval se na ni podezřívavým pohledem „ty nikam nepůjdeš, víš, jak to dopadlo posledně. Otec už tak dost zuří, že sem mají dojet vyslanci z Eimhiru kvůli obchodu a kdyby tě chytil, tak se dalšího dne nedožiješ."

Měl pravdu, minulý ples, nedopadl zrovna nejlépe. Freya to trochu přehnala se šampaňským. V hlavním sále před zraky všech seděla na klíně Zena, syna vévody z Alnnesie, který přijel urovnat vztahy mezi rodinami šlechticů. Zeno byl pohledný, jen o několik let starší než Freya. Všechny kolem to dost pobouřilo, zvlášť poté, co spolu zmizeli v zahradách. Ještě měsíce se na hradě vášnivě klevetilo o tom skandálu, že se dcera krále zachovala na její postavení nedůstojně.

„Jak tě něco takového napadlo?" Zatvářila se zděšeně, ale na tváři se jí objevil drobný úsměv, „jak mě můžeš z něčeho takového obvinit?" Otráveně se na ni podíval, nevěřil jí, na to ji znal až moc dobře. Ona se mezitím vrátila k prvnímu stojanu. „Navíc se králi hodím víc živá než mrtvá," zakřenila se na svého bratra, zvedla středně těžký meč a otočila ho proti Kasiusovi. Ten okamžitě zareagoval na výzvu tasením svého meče a za pár sekund už kolem sebe kroužili ve smrtícím tanci. Ocel do sebe zvonivě narážela, až létaly jiskry. Freya vyhrávala, když k nim došel poslíček se vzkazem, že se má dostavit za královnou Dalií. Freya otráveně protočila oči, vrazila meč Kasovi do ruky a odešla.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Čauky :D

jsem ve psaní začátečník, budu sem přidávat moje výlevy a doufám, že se to alespoň nějakému nenáročnému čtenáři bude líbit. Budu moc vděčná, když mě tu a tam upozorníte na nějakou pravopisnou chybu, snad jich nebude moc.

Přeji vám všem krásný a pohodový den :D