The last darkest Hope

Prolog

„Hope!! Vstávej, vstávej, rychle!" Křičela na mě matka a cloumala se mnou, abych se probrala. Vypadala vyděšeně. Byla v bílé noční košili po kolena a dlouhé kaštanově hnědé vlasy měla rozpuštěné. Upírala na mě své vykulené zelené oči. „Co se děje maminko?" zeptala jsem se rozespale, ale na matčino naléhání rychle vyskočila z postele. Matka neodpovídala, jen přese mě přehodila teplý plášť, chytila mě za ruku a táhla na chodbu. Začala jsem se vzpouzet, když matce došlo, že nechci jít, obrátila se na mě. „Jsou tady a všechny zabijí. Tvůj otec s nimi bojuje, aby nám dal čas na útěk. Tak pojď rychle," pověděla mi se slzami v očích. Viděla jsem, jak s nimi bojuje, vždycky to na ní poznám, vždy se snaží přede mnou nebrečet. Podle ní mají být ženy silné, chytré a nebojácné. Muselo to být moc zlé, když se i maminka bála. Nechala jsem se tedy táhnout po velkých kamenných schodech dolů. Utíkaly jsme, co nám nohy stačily, ale na chodbě jsme narazily na jednoho muže. Byl celý v černém a my si ho nestihly včas všimnout. Přibližoval se k nám s dlouhým mečem v ruce s rukavicí. Věděla jsem, že se nás chystá zabít. Podívala jsem se na matku, která odněkud tasila svůj meč, připravena probojovat si cestu ven. Za ní se tiše objevil další muž a přímo přede mnou jí prořízl hrdlo, ze kterého se okamžitě vyřinula hustá červená krev. Upustila meč a chytila se za prořízlý krk. Uteč, artikulovala na mě bezbranně. Její ruka pustila tu mou a celá se skácela k zemi. Maminka byla mrtvá. Ohlédla jsem se na oba muže. Stála jsem mezi nimi a sledovala, jak se pomalu přibližují jako šelmy, než zaútočí na svou kořist. Dostala jsem hrozný strach, byl to sžíravě chladný pocit, cítila ho po celém těle až do morku kostí. Byl zakořeněný v každé titěrné buňce mého těla. Zavřela jsem oči, už jsem to nemohla dál vydržet. Stále ten chlad sílil až najednou ten pocit přešel. Připadala jsem si tak těžká, hlava se mi točila a já cítila, jak padám. Probrala jsem se a uviděla okolo sebe spoušť. Oba dva muži byli rozervaní na kusy a jejich krví byla chodba doslova vymalována. Nevěděla jsem, co se stalo, ani jak dlouho jsem byla mimo. Hluk bitvy ke mně z dálky doléhal v dunivých rytmech narážející oceli. Vyděšená jsem vstala, opatrně jsem překračovala kusy těl a dávala si pozor, abych neuklouzla na jejich prolité krvi. Vrávoravě na pokraji sil jsem se dostala na konec chodby. Ještě jednou jsem se ohlédla na moji mrtvou maminku ležící v bílé noční košili v kaluži krve, díky ní jsem opět sebrala síly a utíkala do kuchyně za stálého ryku bitvy, který se odrážel od kamenných zdí. Schovala jsem se ve spíži mezi pytli mouky. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, podle smradu a zaschlé krve na mé kůži a noční košili, nejspíš několik dní. Nepamatuji si, co se stalo, všechno mi splývá. Jedno vím, ale jistě. Všichni jsou mrtví!