The last darkest Hope

8. Kapitola

„Slyšel jsem, že jsi dostala pěknou nakládačku. Že by se konečně našel někdo, kdo z tebe nebude mít bobky a při první příležitosti nevezme nohy na ramena, jen co uvidí, jak se k němu blížíš?" Řekl posměšně Kasius a dál se spokojeně culil.

„Nedostala jsem nakládačku, jen jsem prohrála souboj, čemuž vděčím své hlouposti." Odpověděla podrážděně. Posledních několik dní, nad tím neustále přemýšlela. U všech bohů, chovala jsem se jako rozmazlený naštvaný spratek, sakra. Věděla, že za ním musí jít a splatit mu výhru, ale byla ráda, že na něj v hradě nenarazila. Z větší části to byla samozřejmě její zásluha, vyhýbala se společenským prostorám, tudíž trávila většinu času četbou románů v královské knihovně schovaná mezi regály.

„Alespoň už nebudeš muset trénovat pouze se mnou, když jsi teď nalezla důstojného soupeře s vytříbenými schopnostmi ovládat šermířské umění na své úrovni." Jeho posměšky ji přestaly bavit. Kopla svého koně do slabin, pobídla ho do cvalu a nechala ho smějícího se za sebou.

Kasius ji našel schovanou v zadní části knihovny s hromadou knih a nedojedenými koblihami. Její vzhled byl důkazem několika prožitých dnů bez koupele a slabě načpělý zápach proudící okolo ní to pouze potvrzoval. Freya byla začtená, takže si jeho příchodu nevšimla, dokud ji nevytrhl knihu z ruky. Zamračeně se na něho podívala a natáhla se pro ukradenou knihu. Kasius ji chytil za ruku a vytáhl na nohy s tím, že se nejprve vykoupe a pak ji vezme kam bude chtít. Nemohl ji tady nechat hnít zaživa.

Cítila, jak jí vítr pročesává ještě vlhké vlasy, když letěla lesem na svém plnokrevníkovi.

Kdejaký rytíř jí Etnu záviděl, měla silné nohy i tělo, byla černá jako noc a rychlá, jako sám vítr. Občasnou svéhlavost měli společnou. Nebyla to jen majitelka a její klisna, byli společnice jedna druhé s propojenými dušemi. Jejich osudy je svedly dohromady. Freya objevila Etnu v polorozpadlé stáji vyhublou až na kost. Její původní majitel byl opilec s naprostou neznalostí, co se koní týče. Nejspíš ji vyhrál v kartách. Aniž by znal její hodnotu, zavřel ji jako starou herku a dál se o ni nestaral. Mezitím klisna chřadla a skomírala nedostatkem potravy a pohybu. Freya se plížila ve stínu její stáje, kdy se opět vyplížila z hradu. Čekala na obchodníka, kterému měli s Kasiusem záměrně zničit další kšeft. Těsně u hlavy jí zpoza dřevěných prken stáje frkla kobyla, aby upoutala její pozornost. Freya se tak polekala, že prokopla ztrouchnivělá prkna oddělující klisnu od svobody. Pohled na ni byl zneklidňující. Tu noc zapomněla na všechno, o co s Kasem usilovali a odvedla si klisnu s sebou do stájí pod hradem. Od té doby jsou nerozlučná dvojka.

Uháněla lesem a za sebou slyšela přibližující se dusot kopyt. S přibližujícím duněním pomalu zvolnila do klusu, aby se k ní mohl Kasius se svým Rivalem připojit. Rival byl plnokrevník tmavě hnědý s bílou lysinou na čele a havraní hřívou. Kasius ho dostal od svého otce v den svých jedenáctin. Hříbě se vzdorovitýma očima a tvrdohlavou povahou. Nesnášel se s ostatními hřebci a musel být oddělen. Rival nesnesl jakoukoliv konkurenci, když mu stájník nesl čerstvé seno, pokousal ho. Každý se k němu i teď bojí přiblížit, ale Kasius si k němu cestu našel - přes hromadu cukru, samozřejmě. Jméno Rival už po nespočetných incidentech vyplynulo na povrch samo.

Jeli celou věčnost, i přes to si Freya užívala nekonečnou zeleň rozprostírající se všude okolo. Vysoké sloupy smrků a borovic, vůni čistého vzduchu s příměsí jehličí, pryskyřice a hnijících pařezů.
Paprsky letního slunce prozařovaly hustým porostem a ukazovaly jim cestu tmavým lesem. Stezky byly obrostlé keři s lesními plody, ve kterých se ukrývali malinkatí tvorové. Nad hlavami jim znělo veselé štěbetání ptáků hnízdících v korunách stromů.

Byli několik hodin za hlavním městem Wormhillu, když se začalo stmívat. Museli najít místo na přespání a ulovit něco k večeři. S Kasiusem přespávali v lese několikrát do roka, kdykoli se chtěli vytratit z města nebo potřebovali přijít na jiné myšlenky. Pokaždé jeli někam jinam a jen zřídka se vraceli na stejná místa. Utábořili se pod menší skálou, která je chránila před větrem a nežádoucími hosty. Zpěv ptáků utichl, slyšet bylo jen praskání ohně a syčení tuku dopadajícího na žhavé uhlíky. Zajíc se otáčel na rožni nad plápolajícím ohništěm, když se nedaleko v lese ozval dusot kroků a povozů. Freya s Kasiusem byli hned na nohou a snažili se co nejrychleji oheň zadusit. Vylezli v tichosti na skálu, aby se podívali, kdo prochází klidným lesem pod rouškou tmy.

Asi čtvrt míle od nich táhlo velké množství lidí. Na cestu si svítili jen několika málo loučemi. Oba se na sebe ve tmě podívali, jakmile si uvědomili, že před sebou vidí pochodovat vojáky s lidmi v okovech. Když přišli blíž, Freya poznala vyšitý erb, ale barvy uniforem vojáků nemohla ve tmě rozeznat. Špinaví vězni pochodovali ve dvou řadách a spojovaly je dlouhé řetězy, které měly připojené k okovům. Na konci konvoje jely povozy s klecemi, ve kterých se tlačili zubožení lidé. Poslední vůz byl plný mrtvých, kteří během dlouhé cesty padli a už se nezvedli. Muži v uniformách na všechny dohlíželi. Když začal někdo zpomalovat, ozvalo se hlasité prásknutí biče. Freya jejich počet odhadovala na tisíc. Z toho výjevu před sebou se jí dělalo zle. Oba leželi přitisknutí ke skále a čekali až celý konvoj zmizí v temném lese. Teprve potom se odhodlali slézt dolů, aby si mohli znovu rozdělat oheň a zahřát se.

Seděli mlčky u teplého ohně a tiše přežvykovali pečeného zajíce. Ani jeden z nich nechtěl promluvit jako první. „Kam myslíš, že je odváděli?" Začala Freya. „Slyšel jsem nějaké zvěsti o horách na severu," pronesl zamyšleně a dál přitom okusoval zaječí kost. „Co se děje v Gaothills?" Zeptala se, zahodila kost do trávy a zvědavě se otočila na Kasiuse. Když odpovídal, pořád se díval do hořícího ohně. „Prý tam dováží lidi ze všech koutů Wormhillu, Alnessie i Mothanu. Nikdo ale neví, co tam s nimi provádí. Existuje spousta vymyšlených teorií, jiná nepravděpodobnější než druhá, ale všechny jsou stejně špatné."

„Myslíš, že za tím stojí král?" Nevěděla proč, ale doufala, že to tak není.

„Kdo jiný? Podle mě, si tatík staví další armádu, už dlouho má zálusk na jižní země. Na to ale potřebuje spoustu dobře vycvičených pěšáků. Středohoří Greymountains nepřekonají, ale lesem Darkwood by s trochou štěstí projít mohli."

Kasius měl nejspíš pravdu. Přes hory armáda neprojde, protože Eaglepass je jediný horský průsmyk. Během léta jím procházejí obchodníci se svým zbožím, ale v zimě je neprůchodný. Jestli se o to někdy někdo pokoušel, tak se v nejlepším případě zřítil ze skály, nebo umrzl a byl nalezen až na jaře. Temným lesem by bylo možné armádu provést, nebylo by to však jednodušší, potřebovali by průvodce, který les dobře zná. Normální člověk se tam sám bez pomoci nevydá. Les je plný bažin a pastí. Avšak jen málo lidí ví, co v takovém lese žije. Freya jako dítě o temném lese slyšela mnoho historek, ale nikdy jim nevěřila. Teď se k nim, ale musela v duchu vrátit, a přemýšlela, jestli by bylo něco takového vůbec možné.