Barva tmy (tododeku)

Zpátky doma

Todoroki

Uplynul měsíc od chvíle, kdy jsem se nastěhoval do nemocnice. Dnes se konečně vracím domů. Prý jsem už skoro v pořádku, ale ještě se musím zotavovat. Do školy se vrátím až za týden, až budu úplně zdravý. Takže se budu muset rozloučit s Izukem. Prej se s ním uvidím až za týden ve škole. Věci už mám sbalené. Ach jo, musím se s ním rozloučit zrovna když jsme si vyznali naše vzájemné city. Už je čas. Už jsou vynošené moje zavazadla, a já jsem se ještě nerozloučil. Došel jsem zpět k nám do pokoje. Izuku ještě spal. "Dobré ráno" zašeptal jsem a pohladil ho po vlasech. "Co se děje Shoto? Jsi dneska nějaký rozmrzelý." Ano, má pravdu. Nechci se s ním totiž na týden odloučit. "Víš Izuku, já se dnes musím vrátit domů." Viděl jsem jak se zatvářil. Asi je překvapený. "Jo, ale proč bys odjížděl?" "Musím si dodělat všechno, co jsem ze školy zameškal. Mám týden na to se do školy připravit a vše dohonit." Najednou do místnosti vběhla Izukova máma a začala ho objímat. "Izuku strašně jsi mi chyběl." Po tváři se jí kutálely slzy jedna za druhou. "Izuku, domluvila jsem se s doktorem a ten mi řekl, že si tě můžu už vzít domů." "Ale co škola?" "Budeš mít týden na to abys se to všechno doučil. Kufry jsou už zabalené, takže se převlékni, a můžeme vyrazit." 

Midoriya

Když mi Todoroki řekl, že se vrací domů, trochu jsem zesmutněl. Týden se neuvidíme. Bude se mi po něm stýskat. Naštěstí je Shoto chytrý kluk, určitě vymyslí, jak bychom se mohli setkat. Najednou do místnosti vběhla moje mamka. Ani mě nepozdravila, hned mě začala objímat. Všiml jsem si Shotova výrazu. Chudák. Pro něj nikdo nepřišel. Nikdo ho neobejmul, a nikdo se o něj nebál. Když si všiml že se na něj dívám, hned zastřel svoje zklamání a nasadil spět svůj vážný výraz. "Tak jdeme, ať to stihneme" poháněla mě mamka. Já jí ale neposlouchal. Myslel jsem na Shota. Ten asi nebude mít doma hezké přivítání, zvlášť od svého otce. Vsadím se, že ho ještě zbije. Znám ho, vždy seřve Shota když se mu něco nepovede nebo když nevyhraje v nějakém souboji. Už bych měl jít. "Jen mamy, mohl bych se ještě rozloučit se svým spolubydlícím?" "Jistě broučku, počkám na tebe u auta." Otočil jsem se zpět k Shotovi. "Sbohem Shoto, měj se hezky" řekl jsem rychle aby nebylo poznat že jsem hodně smutný. "Ty taky Izuku." Shoto přistoupil ke mě a objal mě. Najednou všechen smutek ze mě spadl. Zapoměl jsem na odjezd, mamku, dokonce i na to, že jsem v nemocnici. Myslel jsem jen na to, že jsem teď se Shotem, a že jsem s ním šťastný. Ze snění mě probudil Shotův hlas. "Izuku, měli bychom jít". Jistě to měli. Neochotně jsem se odtrhl od mého přitele a běžel k autu, kde už na mě čekala mamka. 

Když jsme dorazili domů, hned jsem běžel do svého pokoje. Věděl jsem, že musím napsat esemesku Shotovi. 

Midoriya: Ahoj Shoto, jsem doma. Jaká byla cesta?😊

Todoroki: ... Právě píše zprávu ...

Todoroki: Ahoj Izuku. Jo cesta byla v pohodě. Nechtěl bys někam zajít?

Midoriya: Jo, moc rád.

Todoroki: Dobře, tak kdybys vyrazil třeba za půl hodiny, bylo by to super.  Budu na tebe čekat v parku. Ahoj

Midoriya: Ahoj

             Midoriya schůzku opustil

Počkat, Shoto mě pozval na RANDE!!!!

Ahoj, pardon že jsem to takhle utla, ale rozhodla jsem se dát zbytek až do dalšího dílu.

Tak se zatím můžete těšit 😉

Pokud se ti kapča líbila, nazapomeň hlasovat 👁‍🗨

Tak se zatím mějte

Vaše TK 🥦+🧊🔥