Morgan Stark (ff - Bucky Barnes)

(5) Už je to 16 let... 😥

,,Bože můj, už bych tam nevydržela ani minutu!" stěžovala si Mor. Jen jsem se tomu zasmál a pokračoval jsem v cestě.

,,Tak jo, otázka za milion dolarů, jedeme autem, což by vzhledem k tvému zdravotnímu stavu ylo lepší. Nebo pojedeme na motorce, jako největší frajeři"

,,Motorka" řekla nadšeně.

,,A jedeme rovnou domů, nebo se chceš někde zastavit?"

,,Co třeba pláž?" uculila se.

,,Rozkaz" odpověděl jsem vážně. Jemně do mě drcla a pak jsme se společně vydali k motorce.

Přijeli jsme k pláži a pomohl jsem jí z motorky. ,,Dobrý?" ujišťoval jsem se.

,,Jo" sykla.

,,Hej, hej, hej, co je?"

,,Jen mě trochu bolí tady" přejela si po podbříšku.

,,Tak pojedeme domů, pojď" nabídnul jsem.

,,Ne, prosím, chci být tady" žadonila.

,,Dobře, ale pod podmínkou, že nebudeš chodit"

,,Jak se mám asi AAA!" vyjekla. 

,,Neječ, nebo ohluchnu" vynadal jsem jí ze srandy. 

,,Tak mě příště varuj, než mě vezmeš do náruč" zasmála se. Pak si opřela hlavu o mou hruď a dívala se do dálky. 

Po chvíli jsme došli až na kraj moře a tak jsem ji posadil do písku a sednul si vedle ní. Seděli jsme mlčky a oba pozorovali tu krásu, ona moře a já...

,,Je to nádhera, že?" otočila se na mě. ,,Pozoruješ mě?" usmál se.

,,Ne, jasně že ne" odpověděl jsem okamžitě a odvrátil jsem od ní pohled na Slunce zapadající za oceánský horizont. 

,,Jak myslíš" zasmála se. ,,Bucky?"

,,Jo?"

,,Hodil by jsi mě ještě na hřbitov?"

,,Samozřejmě" usmál jsem se.

Autorka

Bucky vzal Morgan do náruče a odnesl ji k motorce spolu nasedli a odjeli.

,,Díky Bucky" poděkovala Morgan a lehce ho políbila na tvář.

Pak odešla a přesto že o tom nevěděla až do chvíle, než se za ní zavřeli vrátka a nezašla za roh jí bedlivě sledoval pár modrých očích.

Morgan

,,Ahoj tati..." zašeptala jsem a klekla si k jeho hrobu. 

,,Už je to 16 let..., příští rok končím vysokou. Chtěla bych pomáhat lidem... Jako ty... Celý život jsi mou inspirací..." po tváři mi stekla první slza, která rozhodně nebyla poslední.

,,Potkala jsem muže... Je opravdu speciální... Myslím, že by se ti líbil" povzdechla jsem si.

,,Myslím na tebe každý den, jsem kvůli tomu stále smutná, ale děláš mě silnou. Chybíš mi tati..."

Rukou jsem přejela po náhrobku.

,,Věřím si, brzo budeš zase s námi..." teď jsem se rozbrečela na plno. 

,,Morgan?"

,,Už jdu" řekla jsem. Usušila jsem slzy a vstala. 

Bucky

,,Můžeme jet" usmála se Gan. 

Všechno jsem slyšel, přemýšlel jsem celou cestu o kom mohla mluvit.