Morgan Stark (ff - Bucky Barnes)

(6) Mě je 20 a tobě 40 ⬇️⬆️

,,Takže... Asi bychom si měli promluvit"
,,Necháme to na doma? Prosím...." poprosila jsem a bez dalšího slova nasedla na motorku.
,,Jasně" odpověděl a vyjeli jsme k Toweru.

,,Jsme doma!" zakřičela jsem na mámu z obýváku a doufala, že mě slyší. ,,Půjdeme ke mě do pokoje, nebo chceš jít někam ven?"

,,Pláž?" zeptal se nevinně.

,,Jasně, proč ne. Jen si odložím tašku"

,,Fajn" usmál se a sednul si na pohovku. Já se skočila převléct.

,,Můžeme jít"

,,Vypadáš skvěle" zašeptal mi do ucha, když jsem procházela okolo. Jen jsem se usmála a pokračovala v chůzi.

Dojeli jsme na pláž a jen šli podél vody. Dneska jsme měli štěstí, doufám, že to není jen klid před bouří... Žádný paparazzi ani děti dožadující se podpis. Jen já, on, voda, písek a Slunce. Dokonalá chvíle.

Bylo to zvláštní, chtěli jsme si promluvit, ale ani jeden z nás nechtěl začít, jako bychom se báli, že ten druhý řekne ne a celý domeček z karet se rozsype.

,,Takže..." začal. ,,Jak to teď mezi námi je?"

,,Upřímně... Nevím..."

,,A co víš?" podíval se na mě.

,,Nevím ani, co ke mě cítíš. Ale co vím vím jistě, je že mi na tobě záleží, asi víc než by mělo, vím že tě miluju"

,,Taky tě miluju, ale..."

,,Mě je 20 a tobě 40" dořekla jsem s povzdechem.

,,Jo..." souhlasil. ,,Takže co teď? Záleží to na tobě"

,,Co to zkusit, nikomu nic neříkat, jen to zkusit a prostě uvidíme... Když to nebude fungovat, tak to prostě necháme být..."

,,A když to fungovat bude..." nechal větu otevřenou.

,,Tak to řekneme i ostatním" usmála jsem se.

,,To zní jako plán" usmál se a objal mě okolo ramena já si opřela hlavu o jeho rameno. Pak jsme pokračovali v chůzi.

***

,,Na tohle bych si zvykla" řekla jsem. Seděli jsme v McDonald's a dostali jsme večeři.

,,Jo. Já taky. Dobrou chuť"

,,Díky, tobě taky" přikývla jsem a pustila se do svých hranolek.

,,Tak jo, teď vážně, vyprávěj mi o Stevovi, když byl malý" zasmála jsem se.

,,Ne" zasmál se.

,,No tak..." žadonila jsem

,,Dobře, Steve byl vždycky hrozně správnej, nechal se zmlátit, jenom, aby bylo v kině ticho. Musel jsem ho zachraňovat, pořád a pořád dokola" usmál se nad vzpomínkou.

,,Stejně si ho nedokážu představit tak malého, nebo tebe jak mu zachraňuješ zadek, teď je to většinou obráceně." ušklíbla jsem se.

,,Nech toho..." zabručel.

,,Ale stejně miluju tebe" usmála jsem se. ,,Půjdeme?"

,,Jo" souhlasil. Zaplatili jsme a jeli domů.

***

,,Můžu?" zeptal se, když už jsem odcházela.

,,Co" otočila jsem se.