My Treasure

Part 8

Destiny leží na gauči. Má zavřené oči. Jsem rád, že se vrátila živá a zdravá. Nebylo to lehké, ale i tak je tu zase s námi. Má po celém těle modřiny, ale říkala že to nic není. Leží schoulená v klubíčku, asi jí je zima. Pokládám si ruku na její tvář. Je studená. Beru deku z opěradla a přikrývám ji až ke krku. Zesiluju topení, protože je pořád studená. Hladím ji po ruce. "Destiny," zašeptám. Nebudí se. Klepu s ní. Destiny! Asi je hodně unavená. Jdu do kuchyně pro trochu leplého čaje na zahřátí. Když se vracím, ještě pořád spí. Zase s ní klepu. Do domu vchází pán v černém a za ním Ryan. Ryan mě od ní odstrkuje. Nechápavě na něj pohlédnu. Pán v černém bere Destiny do náruče. Ne Ne Ne. Nesahej na ni. Vyvlékám se s Ryanova sevření a běžím za tím pánem. Nejdou mi otevřít dveře. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Tahám za kliku, jak jen to jde, pořád nic. Opět křičím, ale jako bych nic neřekl. Nikdo mě neslyší. Vzdávám to, opírám se o dveře a sjíždím po nich dolů.

Probouzím se a rychle si sedám. Dýchám zhluboka, svoji pravou ruku pokládám na místo, kde mám srdce. Bije strašně rychle, snažím se uklidnit. "Destiny," skoro bez dechu zašeptám. "Kde jsi?" Potřebuju ji tady. Můj kyslík. Můj poklad. Cítím, jak mi jedna neposlušná slza putuje po tváři. Rychle ji utírám a zvedám se z postele. Natahuju si kalhoty, nějaké tričko a vycházím z pokoje. Když jdu po schodem, slyším, jak kluci dole o něčem horlivě debatují.

"A neměli bychom mu to říct?" zašeptá Alfredo.

"Říct mi co?" s těmito slovy jsem vešel do obyváku. Sedl jsem si na sedačku a čekal co z nich vypadne.

"No víš Justine," začal Ryan. "Volalo nějaké neznámé číslo, že mají Destiny a že chtějí výkupný, jinak ji zabijou" vysvětlil mi.

"A co jste jim sakra řekli?" nevěřícně jsem se na každého z nich díval.

"Ať zavolají ve 12, že se domluvíme na místě a času." řekl opatrně Alfredo. Co prosim?

"Vy jste jako nechali nějakýho pošuka, který má Destiny, čekat do 12?" ze začátku jsem mluvit potichu, ale ke konci už jsem skoro křičel. "Kurva mi nejdeme na kafe." zařval jsem a při tom rozhazoval rukama.

"Jestli už nezavolá, postřílím vás do jednoho." zvedl jsem se a odešel do pokoje. Nezapomněl jsem pořádně třísknout dveřma.

Přešel jsem do koupelny a svlékl se. Pustil jsem kohoutek a čekal chvíli, než bude voda teplá. Vešel jsem do sprchy a jen tam tak stál a koukal do kouta. Moje Destiny. Slíbil jsem, že  jí ochráním. Vzal jsem do ruky sprchový gel a trochu si vymáčkl do dlaně. Rozetřel jsem si ho po celém těle. Opláchl jsem se vodou a vyšel ze strchy. Popadl jsem ručník a obmotal si ho kolem pasu. Rychle jsem si vyčistil zuby a přešel ke skříni, vytáhl jsem si boxerky, šedé tepláky s nízkým sedem a černé triko. Zkontroloval jsem čas... 11:55

Rychle jsem vyběhl z pokoje a utíkal do obyváku. Kluci tam stále seděli. Začal jsem panikařit. "Máme nějakej plán? ... Co mám říct? ... Co když nezavolá?" chrlil jsem jednu otázku za druhou.

"Justine uklidni se," řekl Ryan "Máme plán, napíchneme se ti na mobil, budeš se snažit s ním mluvit co nejdéle, aby jsme stihli najít jeho adresu," řekl celkem v klidu. Celkem v klidu?

"Chápeme se?" zeptal se. "J-jo" trochu se zaváhal.

"Tak jo, připrav se, nezapomeň, mluv s ním co nejdéle." opakoval mi Ryan jako pro blbečka, ale v tu chvíli jsem to asi potřeboval. Vyrušil nás můj telefon

"Nezapomeň," naznačil Ryan ústy. Nadechl jsem se a nahodil neutrální výraz. Nesmím to na sobě dát znát...

"Bieber," řekl jsem tvrdě a bez známky nervozity.

"Taky tě zdravím, Justine - už jsme spolu dlouho nemluvili." Jak dlouho nemluvili? Vždyť jsme spolu nikdy nemluvili? Něco tu nehraje...

"Hlavně nezavěšuj," ten hlas je mi povědomý.

"Teď mě poslouchej, ty nagelovanej čuráku. Posrals mi celej život. Tvoje matka mi posrala celej život. Dlužíš mi. Mám tady tu tvou kočku pěkně u sebe. Musím uznat, je vážně moc pěkná," řekl hnusným hlasem. Moje matka? Kdo to sakra je? Ten hlas...

"Co po mě sakra chceš?"  zašeptám a snažím se neznít vystrašeně.

"Chci tvoje prachy. Pět milionů dolarů. Ještě dneska."

"A nevíš náhodou, kde bych je kurva vzal?" teď už do toho telefonu řvu.

"Na mě si otvírat hubu nebudeš, je mi úplně u prdele, kde ty prachy vezmeš, ale 18:00 budeš ve skladu na konci městě rozumíš?" zní už hodně naštvaně, ale ne tak jak já, protože ve mě to kurva vře. Ta věta... "Na mě si otvírat hubu nebudeš" Panebože! Zamrazí mě v zátylku a celé tělo pokrývá husí kůže. Do žil mi vráží adrenalin a všechno kolem zamrzá uprostřed pohybu. Ten hlas patří tátovi..

"Tati?" zašeptám. Zrazuje mě hlas. Jak to, že je venku z vazby?

"Takže ty si na mě pamatuješ," řekne medově.

"Ty jeden čuráku, jak můžeš být můj otec?" křičím. Zasměje se...

"Nakonec tě uštvu a zabiju tě," řeknu nenávistně do mobilu.

"Už se na to moc těším," vycítím jeho hořký úsměv a pak už jenom slyším pípání v mobilu.

Nevím, jestli má tahle story smysl. Mám pocit, že to čtu sama. Tady je další část. Prosím komentujte, ať vím že to aspoň někdo čte...