My Treasure

Part 13

Pohled Destiny

Po snídani jsem klukům řekla, že se půjdu osprchovat. Pořád totiž na sobě cítím ty špinavé doteky. Hrozně jsem chtěla Justinovi říct, co se v tom skladu stalo, ale nemohla jsem, až moc se o něj bojím. Kdybych mu to řekla, všechno by se změnilo. A to já za žádnou cenu nedovolím... Rychle jsem sebou mykla a prudce vstala ze židle, na kterou jsem si samým vyčerpáním sedla. Obsah sklenice, která ležela na stole, se vylil na zem a trochu i na mě. Nechala jsem sklenici sklenicí a vydala se do kuchyně pro pár papírových ubrousků. Když jsem stála na posledním schůdku, uslyšela jsem Justinův hlas: „Musíme odsud na nějakou dobu vypadnout," co prosím? Bez mého svolení se teda nikam nepůjde. Zase něco plánují beze mě, a mně nebude zbývat nic jiného než souhlasit. Ale tentokrát to tak nebude. Potichu jsem šla do kuchyně, aby mě neslyšeli. Opřela jsem se o rám dveří a vyčkávala, až si mě všimnou. A očividně to netrvalo dlouho, protože když už se kluci zvedali na odchod, zahlédli mě. I když jsem měla nutkání se smát, potlačila jsem to a udržovala si kamennou tvář. Pro efekt jsem si založila ruce na prsou, ale to už mě sledoval i Justin. „A-ahoj" pomalu ze sebe vysoukal. Ale ale, tady je někdo nervózní. „No nazdar, copak řešíte?" nadzvedla jsem jedno obočí a přenesla váhu na druhou nohu. „A-asi by ses měla posadit," pořád na něm šlo vidět, že je nervózní. Na nic jsem nečekala, odrazila se od rámu a přešla ke stolu, o který jsem se následně opřela. Měla jsem krásná výhled všem do tváře.

Pohled Justina

Všichni jsme na sebe vystrašeně pokukovali. Bude křičet? Bude se smát? Absolutně nevím, co od této situace očekávat. Rozhodl jsem se mlčky sedět a poslouchat, a jak vidím, tuhle „pozici" zaujali i kluci. „Tak kluci," začala. „Uniklo mi něco?" řekla, přičemž se opřela ještě více do stolu. Říkal jsem už, že by z ní mohla být učitelka? Chtěl jsem se zasmát, ale hned jak jsem uviděl její přísný obličej, ta myšlenka mě omrzela. Sebral jsem všechnu svoji odvahu a také se postavil. Abych zabránil nějaké nesmyslné větě, zhluboka jsem se nadechl. Dal jsem se do pohybu... Přešel jsem k Destiny, která vypadala, že je trochu v rozpacích. A přesně to jsem taky chtěl. Jemně jsem jí zatlačil na ramena, a tím ji přinutil se posadit. Očividně to nečekala, ale přesto se posadila. „Máme tady s kluky," udělal jsem menší pauzu a otočil se na ně „menší problém," dokončil jsem a otočil se zpět na Destiny. „Kurva menší?" zakřičela a stoupla si. Všichni jsme ucukli, protože jsme nebyli zvyklí, aby křičela. Ona zřejmě taky ne, a jak si rychle stoupla, tak si rychle i sedla. „Promiň, pokračuj," omluvně se na mě podívala a přisunula židli blíž ke stolu. Koukal jsem na ni jak na Boha, lépe řečeno, byl jsem fakt mimo. Rychle jsem teda potřásl hlavou a pokračoval. „Nejsem si jistý, co všechno si slyšela," slovo slyšel, jsem dal větší důraz. „Ale chtěl jsem tím říct, že bychom na nějakou dobu odjeli někam na dovolenou," mezitím, jsem se opět koukl na kluky, jestli souhlasí. S povzbudivým úsměvem, přikývli. „A to jako proč?" řekla otráveně Destiny. „Protože, jak už jsem říkal, máme tu pár problémů, a mezitím co bychom byli pryč, by se to tu trochu uklidnilo," nebyl jsem si jistý, jak na to zareaguje, tak jsem se radši trochu vzdálil. Nemohl jsem vědět, jestli mi najednou jedna nepřiletí (pozn. xDDD ach jo). „Tak dobře," povzdechla si, vstala a odešla. Zahlédl jsem ještě její slzu, která tekla po její tváři a pak zašla za roh.