My Treasure

Part 12

Tuhle část věnuji moji lásce Aničce <3 která měla včera a dneska velmi těžký den <3 #staystrongdirectioners

Pohled Justina:

Po snídani se šla Destiny osprchovat, tak jsem si řekl, že je pravý čas, promluvit si s kluky. Právě sedíme u jídelního stolu a já si nervózně poklepávám prsty o linku. „Tak,“ začal jsem. „Myslím, že je tu jistá věc, kterou bychom měli dořešit ne?“ očima jsem přejel po klucích, kteří jen na náznak souhlasu přikyvovali.  

„Potřeboval bych zjistit, kdo všechno byl v tom skladu,“ protřel jsem si konečky prstů obličej a od nervozity si nakonec propletl prsty, o které jsem si následně opřel bradu. „Zavolám Johnovi,“ podotkl Ryan. John je naše tzv. krysa. Chodí mezi gangy a šmíruje tam. Má různé kontakty, takže je pro něj hračka zjistit třeba i co měli k obědu. Na náznak souhlasu jsem přikývl.

Zdálo se to jako dobrý nápad. „A proč to potřebuješ?“ ozval se Lil. Okamžitě jsem protočil očima nad jeho debilitou. „Abych zjistil, jestli někdo nepřežil,“ řekl jsem to, jak kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě. „Justine, hned zavolám Johnovi, ať už to máme z krku,“ řekl Ryan během toho, co už slízal ze stoličky a rychlým krokem vyšel z kuchyně.

„A jak to vlastně vypadá s Des?“ prolomil ticho Alfredo. „Nevím, sama mi to neřekla,“  pokroutil jsem hlavou. Šlo vidět, že jsem byl i trochu - naštvaný? Dalších 5 minut jsme všichni koukali doprostřed stolu a ani nedutali. Naše „hluboké přemýšlení“ prolomil až Ryanův hlas: „Mám to!“ zařval přes celou kuchyň a mával mobilem nad hlavou.

Rychle jsem se narovnal na židli a napnul uši (pozn. xDD ... snad chápete). Ryan si sedl zpět na stoličku a svůj pohled přesunul na mobil. „Mám to ve zprávě,“ upřesnil hned potom, co jsme na něj koukali jak na blběčka. „Takže, byl tam,“ rytmicky si odkašlal. „Bill Sawyer, Taylor Nikledon, Jordan Lewis, Rick Martin a tvůj otec,“ při tom posledním se na mě se smutkem podíval.

„Počkat,“ zašeptal Alfredo skoro neslyšně. „Nebyli tam jen čtyři těla?“ rychle jsem po něm střelil pohledem a skenoval jeho tvář. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě dělá srandu. Pak mě ale trklo, že jsem viděl taky jen čtyři těla. Bohužel už si nepamatuji, které tam nebylo. „Někdo z nich žije,“ řekl Lil. A já opět protočil očima nad jeho velkou inteligencí. „Takže teď půjde po nás,“ doplnil ho Alfredo. Pane bože… Ono toho nikdy nebude konec.

Chci si Des vzít, mát rodinu a koupit si velký dům s velkou zahradou. Bohužel, s tímhle tzv. „povoláním“ se to nikdy nestane. Tahle skutečnost mě dohání k slzám. Každý den se může něco stát každému z nás.

„Musíme odsud na nějakou dobu vypadnout,“ rozhodl jsem se. Odjedeme někam daleko, abychom trochu uklidnili situaci. „Hned zítra!“ rozpojil jsem ruce, položil je na stůl a celkově se celý narovnal. „Sbalte si kufry, já zařídím dovolenou.“  Hned jak jsem to řekl, z kapsy jsem si vytáhl mobil. Kluci se postavili na odchod, když v tu chvíli si někdo za mnou odkašlal. A já si uvědomil, že jsem v prdeli…

Pomalu jsem se na stoličce otočil a pohlédl na opírající se Destiny o rám dveří a s vážným obličejem. Už jsem říkal, že když se naštve, tak všichni lezeme kanály? „A-ahoj,“ všichni jsme sborově vykoktali. „No nazdar, copak řešíte?“ nadzvedla jedno obočí a přenesla váhu na druhou nohu. „A-asi by si se měla posadit,“ rychle jsem zvedl koutky úst na náznak úsměvu, ale vyšel z toho nějaký úšklebek. Destiny se odrazila od rámu a přešla ke stolu a opřela se o něm, takže že my jsme seděli a ona stála v čele stolu a vražedně na nás koukala. Tak jsme v prdeli…